SVATÝ VÁCLAV

SVATOVÁCLAVSKÁ IDEA
JE SJEDNOCUJÍCÍ PRO VŠECHNY ČECHY, MORAVANY A SLEZANY

Světec není ikonou, ale člověkem, který prosvětluje svět. My jej potřebujeme, abychom mohli žít. V osobnosti svatého Václava se národní a lidské setkává... Statečnost, moudrost, víra a dobrota patří jemu.

Dnes nejde jen o uchování jeho odkazu, ale o jeho zpřítomnění a nasměrovaní do budoucnosti. Je pevnou kotvou našeho národního bytí. Svatováclavská idea je sjednocující pro všechny Čechy, Moravany a Slezany bez rozdílu a mohla by pomoci ukončit období rozdělené společnosti, které u nás panovalo po celé minulé století a nezmizelo ani po Sametu 1989.

Přejme si, aby prosba k němu "Nedej zahynouti nám ni budoucím", kterou vkládáme do chorálu, prostoupeného potem, krví, slzami, bolestí, ale i nadšením, nezanikla v klopotu všedních dní. Ať nás provokuje a burcuje k zamyšlení čím žil on, a čím můžeme žít my.

Není přece náhoda, že jsme se v ohrožení národa vždy sešli pod sochou svatého Václava na jeho náměstí v Praze. Pečovat o uchování a kontinuitu tradic spojených s historií českého národa, jeho slovanských kořenů a jeho státnosti je nanejvýš aktuální dnes, kdy cítíme, že náš národ a náš stát může čelit různým vnějším hrozbám.

Není nám jedno, co bude s našimi rodinami i celým národem za rok, za deset let nebo za sto let. Má-li národ v budoucnu obstát, musíme se tím zabývat již dnes.

Ale musíme vědět a vidět. A je nanejvýš důležité vědět nejen to, co chtějí druzí, ale především to, co chceme my, občané této země. Proto také vznikla Společnost pro Svatováclavská studia. Nechť přispěje k dobru a je cestou k hrdosti a k lásce k české zemi, kterou svatý Václav stále chrání.

P. Mgr. Jakub Karel Berka OPraem.
Praha, 28. září 2020

Petr Bahník:
SVATÝ VÁCLAV A JEHO VÝZNAM
PRO ČESKOU DUCHOVNÍ A KULTURNÍ TRADICI

Postava knížete Václava Svatého provází české dějiny během celého jejich tisíciletého trvání. V desátém století vstoupil do historie jako pozoruhodný panovník, o kterém, navzdory útržkovitosti a legendárnosti dobových zpráv o jeho krátké vládě, můžeme s jistotou prohlásit, že se vyznačoval nadprůměrnou vzdělaností, pochopením významu křesťanského náboženství pro kulturu tehdejší Evropy, a až překvapivou rozhodností.

více >>>

Jan Royt :
SVATÝ VÁCLAV JAKO "VĚČNÝ" VLÁDCE
A OCHRÁNCE ZEMĚ ČESKÉ VE STŘEDOVĚKU

Svatý Václav patří vedle uherského krále sv. Štěpána, svatého císaře Jindřicha II., norského krále Olafa a anglosaského krále sv. Eduarda mezi nejstarší "politické" ("dynastické") světce Evropy. Španělský král se cítil být vazalem sv. Jakuba v Compostele a benátský dóže odvozoval svoji legitimitu od patrona a věčného vládce Benátek sv. Marka. S modelem světce, jenž propůjčuje v léno zemi žijícím panovníkům, se setkáváme ve Francii. S odvoláním na karolinské falzum opat kláštera St. Denis Suger považoval sv. Diviše za patrona Francie, který propůjčuje králi zemi jako léno.

více >>>

Aleš Dvořák :
SVATÝ VÁCLAV JAKO SJEDNOTITEL NÁRODA

Z hlubin středověku do novějších časů se postava svatého knížete Václava vynořuje ve dvou zřetelných liniích. Jednak jako nevývratný pilíř a středobod české státnosti mající navíc tuto svou úlohu formálně stvrzenu korunovačním řádem Karla IV., a jednak jako zlidovělý katolický světec, s jehož oblibou se v 18. století mohla měřit jen popularita svatého Jana Nepomuckého. Národnímu obrození v 19. století se ale mimoděk podařilo vytyčit ještě třetí linii, a sice linii národní. Svatý Václav se stal postavou, která sjednocuje a vede národ bez ohledu na to, jak blízko či daleko má ta či ona jeho část ke katolické církvi, a dokonce i bez ohledu na to, zda trvá česká monarchie, jak přesvědčivě ukázalo uplynulé století.

více >>>

Markéta Bahníková (dle závěrů antropologického výzkumu prof. Emanuela Vlčka):
LEBKA SVATÉHO VÁCLAVA - SVĚDECTVÍ O ČLOVĚKU A SVĚTCI

Když nechal Karel IV. přepracovat a vyzdobit Svatováclavskou korunu českých králů, ustanovil, aby byla trvale umístěna na lebce svatého Václava. Dnes je tento předpis chápán jen symbolicky a vzácná památka naší státnosti je uchovávána v tzv. Korunní komoře, v patře katedrály svatého Víta, přímo nad prostorem památné Svatováclavské kaple, kde je světcova lebka uložena. Ve středověku byla ovšem Karlem ustanovená praxe respektována doslovně, což mimoděk způsobilo, že byla lebka svatého Václava uchovávána odděleně od jeho dalších tělesných pozůstatků a unikla tak jejich poměrně žalostnému osudu. Tyto dávné ostatky byly totiž po svém moderním vyzdvižení z hrobu v katedrále v roce 1911 shledány jako značně torzovité. Nezachovala se vcelku ani jedna dlouhá kost, pouze různorodé fragmenty skeletu. Část ostatků asi padla za oběť rozkladu, část se ve formě relikvií dostala na nejrůznější místa křesťanské Evropy (víme například o poměrně početné "kolekci" ostatků českého světce uchovávaných ve španělském Escorialu). Lebku našeho národního patrona pochopitelně takový osud potkat nemohl, protože fungovala jako významná, a všem zřetelně viditelná svátostina, propůjčující české státní tradici posvátný lesk. V devadesátých letech minulého století se jejímu hlubšímu výzkumu věnoval známý antropolog Prof. MUDr. Emanuel Vlček, DrSc., který své závěry popularizoval mimo jiné v knize "Osudy českých patronů" z roku 1993. V následujícím textu se pokusím upozornit na některé zajímavosti zmíněného výzkumu a skutečnosti, které z nich vyplývají.