Petr Matuszek: SVATOVÁCLAVSKÝ CHORÁL V ČESKÉ HUDEBNÍ HISTORII
Inspirace svatováclavským
chorálem prochází českou hudební historií kontinuálně a svým rozsahem i
spontaneitou jde o fenomén ojedinělý. Určitou paralelu bychom mohli vidět snad
jen v oblíbenosti husitského chorálu Ktož jsú Boží bojovníci,
nicméně ani tento ikonický fenomén pramenné pokladnice české historie se nemůže
v kontinuitě, variabilitě a šíři pokrytí rovnat vlivu svatováclavského
chorálu. Ostatně jistě ne náhodou byly obě tyto hudební památky několikrát
autory citovány v jednom díle: tím prvním byla předehra Husitská
Antonína Dvořáka (což vyvolalo velké pohoršení tehdejšího významného hudebního
publicisty Zdeňka Nejedlého), z dalších jmenujme alespoň monumentální Symfonii
pro velký orchestr Janáčkova žáka Pavla Haase z let 1940/41, jejíž
dokončení zabránila deportace autora do židovského ghetta v Terezíně
(instrumentaci 1. věty dokončil Osvald Chlubna a poprvé byla hrána Brněnským
rozhlasovým orchestrem 30. 5. 1946 pod vedením Haasova přítele Břetislava
Bakaly), kompozice jednoho ze zakladatelů tzv. české "nové hudby" a unikátního
brněnského skladatelského "teamworku" Aloise Piňose České letokruhy (1973/74),
Chorální fantazie z let 2000-2003
pro varhany skladatele a profesora na Trinity College of Music v Londýně Antonína
Tučapského, dále díla Ladislava Prokopa Procházky, Otakara Jeremiáše, Jaroslava
Doubravy, již výše zmíněného Osvalda Chlubny, Iši Krejčího a dalších. Můžeme
obecně konstatovat, že citace obou chorálů jsou většinou skrytou či zjevnou
demonstrací vlastenectví a českého patriotismu. Blíže se tímto tématem zabývá Viktor
Velek ve své studii Svatý Vévodo naší beznaděje aneb O současné podobě
hudební tradice svatováclavské ve světě změn jejího paradigmatu v 19.
století.
Ale opusťme tento tematicky jistě zajímavý exkurz a pojďme se zaměřit na
počátky hudební historie svatováclavské úcty. Jako základní informační zdroj
nám zde poslouží disertační práce Viktora Velka Musikalische
Wenzelstradition (bis 1848) im Kontext der böhmischen historischen Traditionen,
která je bezesporu nejvýznamnějším novodobým dílem zabývající se tímto tématem.
Dílčí shrnutí pak nabízejí autorovy publikované studie, především Pozdraven
buď, kníže náš... aneb o minulosti a přítomnosti svatováclavské látky
v hudbě, Tisíc let svatováclavské
hudební tradice a Svatováclavská
hudební tradice za 1. světové války. Autor
ve svém bádání vstřebal a kriticky zpracoval předchozí odborné texty zabývající
se touto tématikou, nicméně zaujatému čtenáři lze doporučit např. knihu
Antonína Škarky Nejstarší duchovní lyrika
či studii Františka Mužíka Hospodine, pomiluj ny. K dějinám forem
nejstarších českých písní.
Zatím nejucelenější přehled středověkého svatováclavského liturgického
repertoáru nabízí spis Dobroslava Orla Hudební prvky svatováclavské.
První zmínky o hudebních projevech svatováclavské úcty nalezneme již
brzy po Václavově smrti; je zjevné, že se poměrně rychle šířila v rámci
latinské i staroslověnské liturgie. Není
divu - svatý Václav byl jako mučedník ctěn jak západním, tak i východním
křesťanstvím a právě díky staroslověnské liturgii se projevy svatováclavské
úcty šířily i Balkánem a Kyjevskou Rusí. Zmiňme staroslověnskou obdobu
latinského svatováclavského officia (tzv. "služba", řecky akohnhia k sv. Václavu):
nejvýznamnější součást této sváteční služby tvořil kánon ke sv. Václavu.
Nalezneme ho sice pouze v ruských pramenech (v rukopise Synodální
moskevské knihovny z let 1095-1097 a v rukopise Sofijském z 12. století), ale
vykazuje společné znaky s mladší písní Svatý Václave - lze tedy
předpokládat, že kořeny jeho vzniku budou západoslovanského (českého) původu s
datací kolem desátého století (J. Pekař, G. Iljinskij). Do kontinuálního vývoje
výše zmíněného latinského svatováclavského officia se pak osobně zapsal mj. arcibiskup
Jan z Jenštejna; teze o autorském vkladu slavníkovského biskupa sv.
Vojtěcha není doložena, nicméně nepřímé zmínky o tradici liturgických oslav
svátku sv. Václava nacházíme v písemných památkách již z konce 10.
století. Velek jako příklad uvádí v literatuře zmiňované obléhání
slavníkovského hradu Libice v roce 995, kde Přemyslovci a Vršovci
nevyhověli požadavku obléhaných Slavníkovců, aby jim bylo umožněno slavit 28.
9. 995 svátek sv. Václava. Z toho můžeme vyvodit existenci liturgické
oslavy světcova svátku, i když o její podobě nic bližšího nevíme (Velek, Pozdraven
buď, kníže náš, s. II).