Inspirace svatováclavským chorálem prochází českou hudební historií kontinuálně a svým rozsahem i spontaneitou jde o fenomén ojedinělý. Určitou paralelu bychom mohli vidět snad jen v oblíbenosti husitského chorálu Ktož jsú Boží bojovníci, nicméně ani tento ikonický fenomén pramenné pokladnice české historie se nemůže v kontinuitě, variabilitě a šíři pokrytí rovnat vlivu svatováclavského chorálu. Ostatně jistě ne náhodou byly obě tyto hudební památky několikrát autory citovány v jednom díle: tím prvním byla předehra Husitská Antonína Dvořáka (což vyvolalo velké pohoršení tehdejšího významného hudebního publicisty Zdeňka Nejedlého), z dalších jmenujme alespoň monumentální Symfonii pro velký orchestr Janáčkova žáka Pavla Haase z let 1940/41, jejíž dokončení zabránila deportace autora do židovského ghetta v Terezíně (instrumentaci 1. věty dokončil Osvald Chlubna a poprvé byla hrána Brněnským rozhlasovým orchestrem 30. 5. 1946 pod vedením Haasova přítele Břetislava Bakaly), kompozice jednoho ze zakladatelů tzv. české "nové hudby" a unikátního brněnského skladatelského "teamworku" Aloise Piňose České letokruhy (1973/74), Chorální fantazie z let 2000-2003 pro varhany skladatele a profesora na Trinity College of Music v Londýně Antonína Tučapského, dále díla Ladislava Prokopa Procházky, Otakara Jeremiáše, Jaroslava Doubravy, již výše zmíněného Osvalda Chlubny, Iši Krejčího a dalších. Můžeme obecně konstatovat, že citace obou chorálů jsou většinou skrytou či zjevnou demonstrací vlastenectví a českého patriotismu. Blíže se tímto tématem zabývá Viktor Velek ve své studii Svatý Vévodo naší beznaděje aneb O současné podobě hudební tradice svatováclavské ve světě změn jejího paradigmatu v 19. století.

Ale opusťme tento tematicky jistě zajímavý exkurz a pojďme se zaměřit na počátky hudební historie svatováclavské úcty. Jako základní informační zdroj nám zde poslouží disertační práce Viktora Velka Musikalische Wenzelstradition (bis 1848) im Kontext der böhmischen historischen Traditionen, která je bezesporu nejvýznamnějším novodobým dílem zabývající se tímto tématem. Dílčí shrnutí pak nabízejí autorovy publikované studie, především Pozdraven buď, kníže náš... aneb o minulosti a přítomnosti svatováclavské látky v hudbě, Tisíc let svatováclavské hudební tradice a Svatováclavská hudební tradice za 1. světové války. Autor ve svém bádání vstřebal a kriticky zpracoval předchozí odborné texty zabývající se touto tématikou, nicméně zaujatému čtenáři lze doporučit např. knihu Antonína Škarky Nejstarší duchovní lyrika či studii Františka Mužíka Hospodine, pomiluj ny. K dějinám forem nejstarších českých písní. Zatím nejucelenější přehled středověkého svatováclavského liturgického repertoáru nabízí spis Dobroslava Orla Hudební prvky svatováclavské.

První zmínky o hudebních projevech svatováclavské úcty nalezneme již brzy po Václavově smrti; je zjevné, že se poměrně rychle šířila v rámci latinské i staroslověnské liturgie. Není divu - svatý Václav byl jako mučedník ctěn jak západním, tak i východním křesťanstvím a právě díky staroslověnské liturgii se projevy svatováclavské úcty šířily i Balkánem a Kyjevskou Rusí. Zmiňme staroslověnskou obdobu latinského svatováclavského officia (tzv. "služba", řecky akohnhia k sv. Václavu): nejvýznamnější součást této sváteční služby tvořil kánon ke sv. Václavu. Nalezneme ho sice pouze v ruských pramenech (v rukopise Synodální moskevské knihovny z let 1095-1097 a v rukopise Sofijském z 12. století), ale vykazuje společné znaky s mladší písní Svatý Václave - lze tedy předpokládat, že kořeny jeho vzniku budou západoslovanského (českého) původu s datací kolem desátého století (J. Pekař, G. Iljinskij). Do kontinuálního vývoje výše zmíněného latinského svatováclavského officia se pak osobně zapsal mj. arcibiskup Jan z Jenštejna; teze o autorském vkladu slavníkovského biskupa sv. Vojtěcha není doložena, nicméně nepřímé zmínky o tradici liturgických oslav svátku sv. Václava nacházíme v písemných památkách již z konce 10. století. Velek jako příklad uvádí v literatuře zmiňované obléhání slavníkovského hradu Libice v roce 995, kde Přemyslovci a Vršovci nevyhověli požadavku obléhaných Slavníkovců, aby jim bylo umožněno slavit 28. 9. 995 svátek sv. Václava. Z toho můžeme vyvodit existenci liturgické oslavy světcova svátku, i když o její podobě nic bližšího nevíme (Velek, Pozdraven buď, kníže náš, s. II).