ČESKÁ STÁTNOST

Role české státnosti v minulosti, přítomnosti a budoucnosti


Státnost se projevuje schopností vládnout samostatně na území vymezeném státními hranicemi. Jde přitom o skutečnost odlišnou od instituce státu. Stát může být ve svých základních funkcích - zákonodárné, výkonné a soudní - omezen tím, že v nich podléhá cizí moci a potud mu kvalita státnosti schází. Státnost je proto přítomna jen ve svrchovaném státě, který není podřízen žádné vyšší vládní autoritě, je subjektem mezinárodního práva a může vstupovat dle vlastního rozhodnutí do vztahů s jinými státy.

Státnost je z principu hodnotovou kategorií. Označuje politickou, právní a kulturní hodnotu vzniklou historicky jako souhrn působení státní moci, symbolů a zvyklostí s ní spojených. V nich se vyjadřuje svébytnost konkrétního státu a jeho národa. Jedná se tedy o neopakovatelný historický fenomén, do něhož se promítají jak nahodilé dějinné okolnosti tak i nutná (přirozená) struktura společenského lidského bytí.

Státnost je výrazem určité formy lidské vzájemnosti, v níž je vedle její přirozené povahy patrný i její nahodilý civilizačně-kulturní rozměr. V posledních desetiletích převládlo na Západě i u nás pojetí, podle něhož je civilizace a kultura souborem vnějších artefaktů produkovaných lidskou bytostí. Ty jsou chápány prostřednictvím hodnotově neutrální optiky, takže lze do jedné roviny postavit i velmi rozdílné kultury a hovořit o nich jako o stejně hodnotných případně hodnotově nesouměřitelných. Tento pohled je typický pro dnešní multikulturalismus, jenž se dostává do konfliktu s pojetím, které bylo vlastní historickým tvůrcům české národní kultury. Civilizace a kultura jimi byla chápána primárně jako nástroj civilizování a kultivování člověka v jeho myšlení, chtění, cítění a jednání. Tento proces, cílený především na vnitřní profil člověka a teprve druhotně na vytváření vnějších artefaktů, se nemohl obejít bez užití eminentního prostředku českého jazyka. Tak se v dlouhém období plném nesnází a nebezpečí formovala specifická podoba člověka, kterou lze nazvat češstvím, a která spočívá ve zcela zvláštním způsobu myšlení, chtění, cítění a jednání lidí žijících ve svém historickém domově Čech, Moravy a Slezska.

více >>>

Roman Cardal

ČESKÁ ZEMĚ NA DĚJINNÉM ROZCESTÍ


1. Pozoruhodná prognóza

Když v roce 1847 přednesl Antonio Rosmini svoji přednášku na téma Komunismus a socialismus v Akademii obrozenců v Osimu, zřejmě jen málokdo z přítomných si uvědomoval, jak jasnozřivý byl její obsah. Ve 20. století se Rosminiho chmurná vize začala konkrétně naplňovat. Bylo by zajisté nesprávné hledat důvod překvapivých předpovědí italského kněze v jeho prorockých schopnostech. Uplatnil jen skvělou analytickou schopnost myšlení, kterou naneštěstí postrádala většina jeho současníků.

více >>>

Igor Volný

STRUČNÝ POHLED NA ČESKÉ HOSPODÁŘSKÉ OBROZENÍ

 

Úvod

Naši předci byli moudří a rozumní. Obrozenci si správně uvědomovali, že pokud se mají naplnit představy o politickém národním obrození, což bylo spojeno s obnovením plných politických práv historických zemí Svatováclavské koruny, musí být tyto především hospodářsky silné. Z příjemné povinnosti připomínám, že Přemyslovský stát pod Svatováclavskou korunou patří ke čtyřem nejstarším původním státům se svoji královskou korunou v Evropě.  

více >>>

SVATÝ VÁCLAV SOUČÁSTÍ ČESKÉ HYMNY


"Kde domov můj
Kde domov můj
Voda hučí po lučinách
Bory šumí po skalinách
V sadě skví se jara květ
Zemský ráj to na pohled
A to je ta krásná země
Země česká, domov můj
Země česká, domov můj."


Josef Kajetán Tyl a František Škroup nemohli tušit, když vložili slova do zpěvu slepého houslisty Mareše ve slavné Fidlovačce, že onen zpěv se stane základem české státní hymny.

Když zazní a když ji zpíváme, vše krásné, čisté a hrdé v nás rezonuje. Cítíme vzájemnou pospolitost a vědomí, že patříme ke kmeni jednoho stromu, který se zde roste již přes tisíc let. Najednou přestaneme být sami a cítíme se propojeni nejen se všemi, kteří také zpívají, ale i se všemi těmi, pro které naše zem byla domovinou. A podvědomě přitom víme, že to tak má zůstat i do budoucna.

Básník Jakub Deml nás upozornil na významnou souvislost, když ve svých verších napsal, že "bez letadel, bez kořalky, bez Národního divadla i bez pomerančů může být národ dobře a krásně živ, ale nemůže žít bez světce, protože nemůže žít bez Krista". Národní existence totiž nemůže být bez pevného ukotvení.

Málo kdo ví, že naše státní hymna má celkem čtyři sloky a hned v následujících verších, po všeobecně známé první sloce, se objevuje svatováclavský motiv. Není to náhodné. Svatý Václav je naším "věčným panovníkem", ochranným štítem země, oživlým mečem "excalibrem" z keltských bájí, ale i vůdcem mýtických rytířů, připravených v hoře Blaník na poslední bitvu dějin.

Patří k nám jako obličej k hlavě. Pokud tu nebude, ztratíme sami sebe, nebudeme nikým, a to se pak nedá žít. Osobnost svatého knížete Václava totiž propojuje minulost se současností a duchovnost se státností a přesah jeho odkazu se dotýká i budoucnosti.

Povědomí národa nemůže zůstat jen v myšlenkové rovině. Musí být viditelně zastoupené a pojmenované. Vznik Svatováclavských studií - Ústavu české státnosti k tomuto vyjádření nejenom napomáhá, ale drží je i k životu. Není nám jedno, co bude s našimi rodinami i celým národem za rok, za deset let nebo za sto let. Má-li národ v budoucnu obstát, musíme se tím zabývat již dnes. Zachování a rozvoj státnosti je totiž trvalý, nikdy nekončící proces.

Svatováclavská idea byla vždy sjednocující pro všechny Čechy, Moravany a Slezany bez rozdílů, zosobněná světcem a věčným panovníkem, ke kterému po staletí směřovaly modlitby chudáků i králů. A právě ona by mohla pomoci ukončit období rozdělené společnosti, které u nás panovalo po celé minulé století a nezmizelo ani po roce 1989. Není přece náhodné, že když jsme se jako národ cítili ohroženi, sešli jsme se vždy pod sochou svatého Václava na stejnojmenném náměstí.

Budeme-li, ve stopách svatého Václava, bránit co nám patří a neprosit o cizí, bude i nám dobře. A on, věčný panovník, nedá zahynout nám ani budoucím.


"Kde domov můj
Kde domov můj
V zemi, kde náš kníže svatý,
Vírou v Krista v duši vzňatý
Krev svou v oběť za vlast lil
Český národ vykoupil
V zemi slavné, otcům drahé
V české zemi, domov můj
V české zemi, domov můj."

Celé provedení všech čtyř slok české hymny v podání Moravia Brass Bandu