Mnozí tento vývoj hodnotí jako jednoznačně pozitivní. Vidí v něm postupné naplňování touhy po světovém sjednocení, míru a vzájemné spolupráci všech lidí na planetě. Mluví se o překonávání nebezpečných partikularit a o uskutečňování autentické univerzality. Tzv. globální spravedlnost, nad jejímž dodržováním se chystá bdít jedna globální vláda, má spočívat v ekonomickém zajištění každého světoobčana a v důsledném respektu jeho práv. K realizaci takové nové společnosti však nedochází spontánním vývojem. Staví se jí do cesty četné překážky, které se v již zavedeném jazyce nazývají stereotypy. Když lidé dlouho žijí v určitých podmínkách, nakonec si na ně zvyknou a začnou je považovat za normální a neměnné, i když jsou jimi ve skutečnosti omezováni a zotročováni. Právě tak to vidí konstruktéři celosvětové společnosti. Tradiční instituce a formy soužití: soukromé vlastnictví, rodina, vlast, národ, stát atd. jsou pro ně svěrací kazajkou, které je nutné se již jednou pro vždy zbavit. V jejich pohledu není ve hře nic menšího než osvobození člověka.

Ne každý však tyto vize a plány vítá s nadšením. Nelze totiž jen tak zaplašit pochybnost, zda se jimi nesměřuje k likvidaci člověka jakožto svobodné, mravně zodpovědné osoby. Budeme skutečně osvobozeni, když se vzdáme soukromého vlastnictví, rodiny, vlasti, národa a svébytného státu? Jak bude vypadat svoboda bytostí, které budou uvolněny z mnohonásobných přirozených vazeb na své rodiče, děti, příbuzné, na lidi stejného jazyka a kultury, na svou zem a na politické zřízení, které si sami stanovili a budou převedeny pod kuratelu mocenského centra, které se již z principu nebude opírat o vůli žádné nižší a omezené instance? Vůle jedinců, vůle různých sdružení a společností bude potlačena jako nezdravá a nebezpečná partikularita ve jménu vyššího, ba nejvyššího dobra lidstva. Při zvažování těchto otázek si můžeme uvědomit, že takto pojatá globalizace není jen o vzájemném propojování všech částí světa. Mnohem důležitější je její další aspekt - aspekt globální revoluce, která všude rozpojuje původní a přirozené vazby mezi lidmi, aby je nahradila nově ustavenými, proti-přirozenými pravidly.

Je nezbytné připustit, že se člověk v žádné oblasti nemůže spokojit s ničím částečným. Na rozdíl od zvířat je vybaven rozumovým poznáním, pro něž je typický univerzální rozsah. Díky rozumu člověk chápe, že skutečnost, v níž žije, je univerzum, je mnohostí věcí a osob, které mají něco společného. Již samotná realita je tedy "bytostným společenstvím", žádná věc není uzavřena do své výlučné jedinečnosti a partikulárnosti. Je součástí jednoho velkého celku a svým bytím je na něj nezrušitelně odkázána.

Problém však spočívá v tom, jak chápeme zmíněnou univerzalitu, s níž je lidský život neodvolatelně spojen. Každý člověk stojí tváří v tvář světu a musí k němu zaujmout svůj postoj. Jaké vztahy k němu naváže, to záleží na tom, jak rozumí povaze věcí a osob, z nichž univerzum sestává. Postoj, který v posledních staletích převládl a který se považuje za vskutku "racionální", je určován moderní vědou. Z ní se postupně vytrácel nárok na pravdu a důraz se přesunul na technickou efektivnost a užitečnost. Stále více se začala naplňovat vize Francise Bacona, který v moderní vědě spatřoval nástroj lidské moci a kontroly nad přírodou. Na rozdíl od před-moderního přístupu, v němž šlo o dosažení univerzálního poznání pravdy o skutečnosti, se zájem začal soustředit na zisk univerzální, tj. pokud možno největší a nejobsáhlejší moci a kontroly nad ní. Vzrůstající racionalizace a technizace života vedla k tomu, že se pod tímto výkonem moci a kontroly začal stále více ocitat i člověk sám. Za této situace se lidská společnost začala jevit jako nestabilitou ohrožený dynamický systém, který lze více či méně efektivně řídit aplikací nejnovějších vědeckých poznatků a technických prostředků.

Kritičtí myslitelé si čím dál hlouběji uvědomovali, že moderní věda a technika jsou hodnotově neutrální. To znamená, že jejich pomocí není možné stanovovat cíle, k nimž by společnost měla směřovat a určovat hodnoty, které by měly ležet v jejích základech. Věda a technika jsou použitelné pro jakékoliv cíle. Vědu a techniku je možné použít k léčení lidí, ale také k jejich mučení a zabíjení. Toto zjištění, které bylo opakovaně verifikováno tragickými událostmi dvacátého století, se stalo naléhavou výzvou k přehodnocení směřování moderní vědecko-technické západní civilizace. Může nás věda a technika přivést k lepším zítřkům? Může nás skutečně osvobodit? Může a nemusí. Záleží na tom, do čích rukou se věda a technika dostane. Pokud jimi vládnou lidé, které zajímá jen efektivita a moc, ale jimž je lhostejná pravda o světě a člověku, pak se dočkáme všeho jiného než svobody a prosperity. Bohužel není nepodložená obava, že proces unipolární globalizace je v režii právě takových jedinců. Jimi určované cíle a hodnoty se rodí v temných prostorách postmoderních ideologií, pro které je objektivní pravda trestuhodným zločinem.

Ideologií vykolejené věda a technika, v jejichž optice se svoboda, demokracie i samostatný stát jeví jako překážky neomezeného růstu moci a ovládání, přestaly sloužit pravým zájmům běžného člověka, protože slouží realizaci plánů globálních technokratů. Ti nevidí a nechtějí vidět, že člověk je bytostně autonomní skutečností, která má úžasnou schopnost sebe-určení, a proto ji nelze bez porušení spravedlnosti o tuto svobodu a samostatnost oloupit. Každý lidský jedinec je svou přirozeností povolán k tomu, aby svůj život uskutečňoval podle vlastního uvážení a rozhodnutí, aby podle své vlastní vůle vytvářel vztahy ke svému prostředí a k ostatním lidem. K tomu vždy dochází na určitém místě, v určitém čase a podle určitých kulturních vzorů, jež jsou samy výsledkem dlouhodobé svobodné součinnosti lidí. Jen v takto strukturovaném životním kontextu mohou věci získat své správné místo. Lidé se spontánně, přirozeně sdružují v rodinách, zájmových skupinách, ideově spřízněných asociacích, v politicky organizované, kulturně kompatibilní společnosti. Rodina i občanům sloužící stát jsou výrazem nutné přirozenosti člověka i jeho tvůrčí svobody. Vytvářejí obrannou hráz proti silám, které jsou vůči přirozenosti a svobodě člověka lhostejné ba dokonce nepřátelské. Jestliže dojde ke zničení těchto institucí, na jejich troskách se nezbuduje žádná společnost svobodných lidí. V jejich troskách zahyne i člověk, protože lidské bytí je nemyslitelné mimo jejich rámec. Bez návratu k autentickým hodnotám, bez obnovy kritického myšlení, bez efektivní podpory rodiny a ekonomické podnikavosti soukromých subjektů, bez svobodu garantující státnosti budeme vydáni technologické manipulaci těch, jimž na našich životech vůbec nezáleží.

Jejich snahy však nemusí být úspěšné. Globální změna paradigmatu, která dnes probíhá, se začíná odklánět i do jiného směru - od postmodernismu k rehabilitaci trvalých hodnot. To znamená, že změna paradigmatu neznamená konec světa, i když to tak některým může připadat. Změny a posuny nenastávají jen v oblasti vnější, ale i v oblasti vnitřní - ve vnímání jednotlivců. Jednotliví lidé, byť žijí v geograficky stejném prostoru, vnímají skutečnost skrze vzájemně neslučitelné optiky. Perspektiva postmoderního relativismu a perspektiva tradicí garantovaných trvalých hodnot nemají žádné styčné body. Vše záleží na tom, kolik lidí změní svůj pohled a v souladu s jakou optikou se ustaví nově se rodící řád. Bez boje se silami postmoderního rozkladu se nic dobrého nezrodí.

Proto je dobré si připomenout, že v druhém listě Soluňanům mluví svatý Pavel o tajemství zla, které v lidských dějinách roste a které nakonec vyjeví svou strašlivou proti-lidskou tvář. Je načase si uvědomit, že masky zla byly strženy a že mocné kruhy zahájily finální ofenzívu na poslední pilíře naší svobody. Jsme tady, abychom si to připomněli a spojili se k rozhodné obraně našich životů, naší vlasti, naší kultury a našeho práva žít v tom, co jsme zdědili z potu a krve našich úctyhodných předků. Pokud se o to přičiníme, naše budoucnost může být nakonec významně lepší, než naše současnost.