Dámy a
pánové, setkáváme se
dnes, jak se zdá, na rozhraní věků, na prahu změn, v čase přeformátování
světa. Půjde o proces bolestný. Zároveň ale tušíme, že s sebou nese
naději. Že dospějeme-li na dno, budeme se mít od čeho odrazit, najdeme Archimedův
pevný bod k pohnutí světem. O jednom netřeba pochybovat:
anticko-křesťanská kultura, jejíž jsme i my kolektivními nositeli, s Dvořákovými
symfoniemi, desaterem a ústní hygienou, je dosud tím nejdůstojnějším, čeho
lidstvo dosáhlo. Její prostor sahá od Jeruzaléma po Řím, od Kavkazu po Texas, od
Athén po Guadalupe. Charles Peguy kdysi napsal: "Homér je dnes
ráno nový a svěží - a nic nevypadá tak staře a unaveně jako dnešní noviny."
Totéž platí o informační inflaci současných medií, s jejich každodenní
nadílkou nudných perverzit. Ale platí to i o mnohých autoritách, které se
vytrvalou prostitucí s finanční mocí, staly neodvolatelně včerejšími a
irelevantními. Až přetrpíme turbulence násilí, blackoutů a epidemií, budeme
stát v tváří v tvář nové realitě. A romantiky potěší, že podle prorockých vizionářů předminulého století,
například blahoslavené Anny Kateřiny Emmerichové, má tato nová realita přát
našim slovanským národům. Konec jednoho světa je zpravidla začátkem jiného,
možná přívětivějšího. Tím spíše je na místě si právě teď, na počátku cesty
tmou, připomenout otázku smyslu, smyslu existence jednotlivce, národní pospolitosti
a naší dávnověké státnosti.
Známý historický spor o smysl českých dějin byl zodpovězen
v polovině minulého století žitou zkušeností. Mýtické "ideály humanitní",
odvážně prezentované jako plod české reformace, neochránily Evropu, ani náš
národ, před zběsilostí války. Byla to naopak prostá jsoucnost, vůle existovat,
elementární národní cit, založený na jazyce, kultuře a svébytnosti, který
jedině dokázal mobilizovat proti tehdejší hrozbě. Pozvedl obyvatelstvo
anglických měst k nesmiřitelnému vzdoru vůči teroru německých náletů,
i národy Ruska, kterým bylo na čas dovoleno odložit marxistické poučky a
naplnit srdce ideou Velké vlastenecké války, étosem vítězství nad Napoleonem,
jež tak dokonale rezonuje v Čajkovského overtuře 1812 s vyzváněním
pravoslavných zvonů a palbou děl. Také český národ přečkal válečná léta díky
nezadusitelné touze po vlastním bytí. Ve světle zahraničního a domácího odboje,
ale i prosté pasivní rezistence českých rodin, působí historičtí i současní
Šauerové se svými návrhy na výhodné kolektivní "rozplynutí se" lidsky
mimořádně bídně. Chuť k normálnímu životu práce, plození a tradice pomohla
překonat i další léta. Lidé totiž, naštěstí, marxismus zkazili, a po krvavých
začátcích, tak zřetelně nečeských, ho přeměnily v těžkopádnou, ale přece
jen fungující realitu, ve které ani citelné materiální nedostatky a izolace od
světového vývoje, nedokázaly zadusit tvůrčí imaginaci a schopnosti odborníků.
Po pádu železné opony byl národ vržen do nové skutečnosti, a opět se většina
dokázala vydobýt si důstojnou existenci. Navzdory veškerému teoretizování. Řečeno
s dávným kronikářem Kosmou: "Slované čeští, usazení pod samým Arkturem", tu
stále jsou, jako žitá skutečnost. Národ neopouští svá historická sídla, je na
svém místě a jeho vůle k životu dává za pravdu Josefu Pekařovi, jemuž byla
svatováclavská modlitba nejvyšším smyslem a imperativem českých dějin: "Nedej
zahynouti nám, ani budoucím".
Jako nejvyšší projev vitality národa pak Češi vždy
vnímali nadčasovou ideu své státnosti. Jakkoli se v dávné minulosti
pootáčely facety národního cítění, ani omylem neplatí dogmatizované teze Ernsta
Gellnera z 60. let o pozdní, postnapoleonské genezi národů. To, co možná
má určité oprávnění v některých oblastech západní Evropy, absolutně nelze
použít pro středoevropský prostor. Prameny dosvědčují naopak poměrně dávné
vědomí jazykově-národního cítění, například ve známém německém právním spise
Sachsenspiegel, nebo v české Kronice takřečeného Dalimila, jehož pojetí
národa je navíc značně moderní, od předního aristokrata, kterým autor kroniky
podle všeho byl, by málokdo čekal jadrný výrok "lepší česká selka, než německá
kněžna". V každém případě se jeho vnímání přirozených lidských
společenství odehrává na lince rodina - půda - jazyk - vlast. Právě u
středověkých kronikářů se také projevuje přesvědčení, že obrana historie národa a státu je jedním z atributů svébytnosti - schopnosti
o sobě rozhodovat. Z různých takových obran lze vypsat typické znaky a
určité stabilní rysy české národní a státní existence. Připomínáme si na této
půdě osobnost a symboliku svatého Václava, dovolím si tedy vztáhnout jednotlivé
charakteristiky názvem nebo obsahem k různým legendám o svatém Václavu.
První
z takových bodů jsem nazval: "silou
i duchem" s odkazem na postavu svaté Ludmily a jejího vnuka. Vzdělanost,
hledání smíru na zahraničně-politickém i sociálním poli, ale také připravenost
k boji, to jsou po staletí typické znaky českých politických snah i onoho
legendárního "athléty Christi", jež prý byl "v mnoha bitvách slavný vítěz,
čtouce knihy slovanské, latinské i řecké".
Další charakteristikou je sepětí
našich zemí "Čech, Moravy a Slezska" - to je tradice, která
spojuje Velehrad, slovanský Sázavský klášter, Prahu i Starou Boleslav
(uchovávající Paládium, legendami opředený mariánský medailon, spojovaný
s Velkou Moravou). Za vlády Karla IV. se stala znamením soudržnosti všech
oblastí tehdejšího našeho soustátí česká královská koruna, příznačně nazvaná
korunou Svatováclavskou.S uvedeným souvisí i, dnes zvláště třaskavé, vnímání "Východu
a Západu" respektive, politika více azimutů. Výchova, vzdělání i
praktická potřeba vedly knížete Václava k otevřenosti vůči vlivům obou kulturních
oblastí. Také přemyslovští králové vrcholného středověku, se, jak je obecně
známo, snažili využívat všech, často navzájem protikladných sil evropské
politiky; tento pragmatismus nebyl projevem sobecké touhy po moci, ale
nástrojem k zajištění existence a rozvoje českého státu, za který nesli
odpovědnost. Racionalita, připravenost dívat se v politice všemi směry a
krotit emoce, i schopnost improvizace podle potřeby chvíle, to byly rysy
politiky starých českých králů, ale také znaky povahy našeho národa, díky které
přežil léta nepřízně a udržel si vlastní svébytnost.
Typickou
českou svatováclavskou devízou pak je zvolání: "Cizí nechceme, svoje
nedáme" O historickém knížeti Václavovi čteme v Kristiánově
legendě, že se vojensky střetl s knížetem Zličanů, kterého donutil ke
kapitulaci; přičemž mu prý uštědřil poučení "Cizí nechtěj, své si chraň!" Češi
se proto ve středověku jen zřídka účastnili dobyvačných válek, zato bedlivě
střežili své tisícileté hranice; I v nejtěžších dobách moderních dějin,
v letech Druhé světové války, kdy byla národu znemožněna ozbrojená obrana,
dokázal najít prostředky k efektivnímu odboji a k obnově své státnosti. Jsme jedinou kontinentální zemí, jejíž
obrysy jsou vidět z vesmíru (česká
kotlina), naší dějinnou rolí je obývat tento výjimečný geoprostor tak, aby tu
nedominoval nikdo jiný, ze Západu, ani z Východu, ani odjinud, aby mohla platit
druhá sloka Tylova hymnického textu: "mezi Čechy domov můj!" Tvar české
kotliny nás k tomuto úkolu zformoval.
Proto máme tak trochu rezervovaný
vztah k emigraci. Samozřejmě s výjimkou přímého ohrožení svobody nebo
života, kdy je odchod z vlasti nutností. Ale od této extrémní situace
odhlédněme. Máme na mysli běžného, ekonomického vystěhovalce. Ten jaksi, a
podvědomě to cítí většina Čechů, rezignoval na svůj dějinný úkol. A nelze si
nevzpomenout na Dykovo "opustíš-li mne nezahynu, opustíš-li mne zahyneš"; Proto
také Češi (narozdíl od Slováků, židů nebo Rusů) zpravidla nezakládají v cizině
své diaspory, nemá to totiž, bez onoho ohraničení našimi horami,
žádný smysl) a naopak se snaží co nejvíce asimilovat.
Ohraničenost
je ovšem také limitem a naše země se nemůže sama o sobě stát velmocí, ale pokud
se zapojí do širší struktury, může realizovat vlastní konceptuální řízení ve
směru, který jí v takovém případě náleží ve světové dělbě rolí (na svět se lze
podívat též jako na organismus, kde jeho jednotlivé státy plní roli jako orgány
[instrumenty] nezbytné pro chod a rozvoj celého organismu). V posledních
staletích hledají Češi (zatím neúspěšně) jakýsi svůj superetnos, v rámci něhož
by se mohli přirozeně rozvíjet; Nejsou-li ovšem se svojí pozicí dlouhodobě
spokojeni, jsou takový neúspěšný superetnos schopni zničit. (Evropská unie by
se z rozpadu Habsburské monarchie vážně měla poučit). Nutná globalizace může
mít v zásadě jen dvě podoby, destruktivní kosmopolitismus (model
multikulturního tavícího kotle) nebo tvořivá spolupráce národních států,
jednota v mnohosti, což je forma, o kterou český národ nemůže neusilovat. A
v tomto smyslu, před výzvami dnešního malého světa, platí teze TGM, že česká
otázka je otázkou světovou.
Jsme
v první třetině třetího tisíciletí, na prahu krizí, a zkoušíme hledat
odpověď na otázku po smyslu našich dějin a naší existence. Snad naivně a
klopotně, ale bez suchopáru pozitivizmu a bez svévole postmoderny. Lze se ptát,
proč se o to snažíme? Dovolím si citovat urozeného vlastence, Čecha volbou,
hraběte Lützowa, který na podobné otázky na počátku minulého století jednou
provždy odpověděl: "Protože mohu, protože chci, protože jsem Čech a je to má
povinnost!"
