Postava knížete
Václava Svatého provází české dějiny během celého jejich tisíciletého trvání.
V desátém století vstoupil do historie jako pozoruhodný panovník, o
kterém, navzdory útržkovitosti a legendárnosti dobových zpráv o jeho krátké
vládě, můžeme s jistotou prohlásit, že se vyznačoval nadprůměrnou
vzdělaností, pochopením významu křesťanského náboženství pro kulturu tehdejší
Evropy, a až překvapivou rozhodností.
Od počátku 11.
století se pak rozvíjí jeho posmrtná role, jako světce, mučedníka, patrona
vládnoucí dynastie a brzy také celé země a středověkého národa. Postupně se
stává skutečným symbolem české státnosti. Vyjadřoval její kontinuitu i vnitřní
psychologická a kulturně-civilizační východiska. Na raně středověkých mincích a
pečetích se svatý Václav objevuje dokonce na místě státního znaku. Ve vrcholném
středověku pak čeští panovníci jeho obrazem či sochou zdobí budovy, které mají
representovat jejich moc, zasvěcují mu chrámy i své královské insignie.
Václavovo jméno je
nejfrekventovanějším osobním jménem v seznamu českých králů a jeho postava se stává určitou legitimací a reprezentantem
české státnosti v Evropě. V kronikách se Václav objevuje jako světec a
divotvůrce - nadpřirozený ochránce státu a opora českých vojsk v bitvách.
Najdeme ho na husitských pavézách i barokních korunovačních korouhvích, jeho
pomoci se dovolávají první obrozenci a světcův pomník na pražském Václavském
náměstí se stává symbolem naděje i v dobách historicky nedávných. Pojetí
postavy svatého Václava v naší duchovní a kulturní tradici ovšem procházelo proměnami, odrážejícími způsob
vnímání i aspekty, které v daném období nejvíce rezonovaly. Rozrůstalo se
přitom o další, často překvapivé, motivy. Tento vývoj vystihuje význam a roli,
kterou postava dávného knížete a světce v národní kultuře po staletí
hraje.
Václav byl starším
synem českého vévody Vratislava a vnukem prvního historicky doloženého
Přemyslovce Bořivoje. Bořivoj společně se svou manželkou Ludmilou přijal kolem
roku 880 pod vlivem Velké Moravy křesťanství a staroslověnskou kulturu.
Ludmila, která měla, podle svědectví legend, zásadní vliv na výchovu svého
vnuka Václava, byla nadšenou křesťankou. Koncem devátého století byla Velká Morava vystavena útokům kočovných
maďarských kmenů a Čechy se dostaly pod
politický i kulturní vliv sousedního Bavorska. Přesto o Václavovi čteme,
že uměl nejen latinsky, jak bylo v okruhu bavorského řezenského biskupství
obvyklé, ale také staroslověnsky a řecky, což byl nepochybně pozůstatek
velkomoravské tradice, jíž mu zprostředkovala babička Ludmila (je zajímavé, že
i nejstarší z Václavových životopisů je ve staroslověnštině, což znamená,
že měl kolem sebe i lidi, patrně kněze, zakotvené v této tradici). Václav
tak zajímavě ztělesňuje všechny kulturní vlivy, které ve střední Evropě
působily v době vzniku historického českého státu a národa.
Dlouhodobě
problematický byl vztah mezi Václavovou babičkou Ludmilou a jeho matkou
Drahomírou. V roce 921, kdy ještě Václav nebyl zcela dospělý, nečekaně
zemřel jeho otec Vratislav a napětí mezi oběma ženami přerostlo
v tragédii. Drahomíra, která se stala dočasnou vládkyní, do doby než
Václav dosáhne dospělosti, využila svého postavení a nechala svou tchyni fyzicky
zlikvidovat. Když se později Václav dostal k moci, dal zřetelně najevo, na
které straně rodinného konfliktu stál: matku poslal do vyhnanství mimo Prahu a
ostatky zavražděné babičky nechal ve slavnostním průvodu převést na Pražský
hrad, což znamenalo začátek uctívání kněžny Ludmily jako světice. To je také
důvodem, proč býval Václav někdy zobrazován po boku své babičky (prvně asi ve
skupině českých světců zobrazené v manuscriptu díla De civitate Dei ze 13.
století).
V domácí politice Václav navazoval na
dílo svého děda, strýce a otce, a stejně jako oni usiloval o udržení územní
jednoty Čech. V jednotlivých českých krajích totiž vládla místní knížata,
která byla formálně podřízená Přemyslovcům, jako vojenským vůdcům země (to
vyjadřoval přemyslovský titul dux, čili vévoda), fakticky však často usilovala
o zvětšení vlastní moci, případně i úplné odtržení od českého státu.
Přemyslovci upevňovali vztah těchto místních elit k zemi nejčastěji
navazováním příbuzenských vazeb (např. Václavův dědeček Bořivoj si z těchto
důvodů vzal Ludmilu, která byla dcerou knížete polabského Pšovska, dnešního
Mělnicka).
Někdy ovšem bylo nutné k upevnění
územní jednoty použít i vojenskou sílu. O Václavovi čteme, že vedl podobných
bitev mnoho. Známý je jeho ozbrojený zásah proti příliš ambicioznímu knížeti
Kouřimska (zvaného také Zlicko). Václav vzpurného knížete porazil a donutil
k poslušnosti. V tomto aspektu tedy kontinuálně navazoval na styl
vlády svých předchůdců.
Zásadní změnu ovšem provedl
v zahraničněpolitické oblasti. Čechy byly od konce devátého století pod
vlivem Bavorska. Bavorští vládci se v první čtvrtině desátého století
dostali do tvrdého soupeření s panovníky Saska o to, kdo z nich
sjednotí tehdy rozdrobené německé státy, Václav tohoto soupeření využil, vyvázal
se z vlivu Bavorska a naopak navázal dobrý poměr k Sasku (to se
ukázalo jako prozíravé, protože Sasové v popsaném soupeření zvítězili).
Byla to poměrně výrazná změna dosavadní české politiky, vyjádřená mimo jiné i
v tehdejším zasvěcení nového kostela na Pražském hradě svatému Vítu,
patronovi Saska. (To mělo svou hlubokou symboliku, protože svatého Víta
považovali saští králové za státotvorného světce a věřili, že národ, který drží
jeho ostatky, vybuduje mocnou říši. Václav obdržel od saského krále Jindřicha
I. na stvrzení spojenectví část Vítových ostatků, což bylo gestem uznání
českého státu ze strany Sasů).
Nevíme s jistotou, jak dlouho Václav
reálně vládnul, jako maximální délka jeho vlády bývá uváděno rozmezí let
924-935, nicméně za tuto relativně krátkou dobu ukázal poměrně konzistentní
politické směřování. Opozice proti jeho politice vsázela na jeho výrazně
mladšího, nicméně velmi ctižádostivého, bratra Boleslava a získala ho pro
myšlenku násilného převratu. Boleslav se v mladické nerozvážnosti účastnil
vraždy svého bratra a zmocnil se vévodského stolce. Brzy ovšem poznal, že mu
nezbývá, než pokračovat v bratrově politice. Litoval svého zločinu a dal
ostatky zavražděného Václava převést z místa vraždy, hradu v dnešní
staré Boleslavi, do Prahy, kde je nechal pohřbít v kostele sv. Víta.
Vědomě tím zahájil úctu k zavražděnému Václavovi, jako ke světci a
mučedníkovi.
Oficiální charakter tato úcta u pražského
dvora získala za vlády Boleslavova stejnojmenného syna, Boleslava II., jehož
manželka, kněžna Emma, dala také zhotovit překrásný iluminovaný rukopis o
Václavově životě a mučednické smrti z pera mantovského mnicha Gumpolda.
Toto dílo je dnes uloženo v knihovně v německém Wolfenbüttelu, mluví
se proto o Wolfenbüttelském rukopisu. Pozoruhodné jsou jeho ilustrace, vlastně
jakýsi obrázkový seriál, zachycující okolnosti Václavovy mučednické smrti.
Mučednictví bylo totiž v románské době nejvýznamnějším a prvořadým
aspektem, který byl v souvislosti s Václavem připomínán. Fakt, že byl,
podle líčení legend, úkladně zavražděn cestou na ranní pobožnost, a zahynul na
prahu kostela s rukou na klepadle dveří, připomínal jeho svatost a prolitá
krev za víru jej stavěla po bok největším světcům křesťanstva. Za svatého jej
prohlásil biskup Dětmar po založení pražského biskupství roku 973. Od té doby
se pak Václav objevuje v bohoslužebných textech i dalších legendách po
celý středověk, až do doby barokní.
Od samého počátku je ovšem spolu
s mučednictvím zdůrazňován také panovnický charakter Václavovy postavy. Na
titulním listě zmíněného Wolfenbüttelského rukopisu je světec zobrazen
s kopím v ruce (kopí bylo tehdy hlavní insignií panovnické moci) a
Kristova pravice, vystupující z oblaku, klade na jeho hlavu zlatou korunu
ve tvaru přilbice s křížem na vrcholu. Tato korunovace má na uvedeném
obrázku svého svědka - zobrazenou donátorku celého rukopisu, kněžnu Emmu, která
se před autoritou světce hluboce sklání k zemi. Je tak vyjádřen vztah,
jenž je později explicitně popsán v době Karla IV., totiž, že svatý Václav
je věčným panovníkem české země, a aktuálně vládnoucí vévodové či králové jsou
jeho pouhými zástupci, náměstky. Tento zásadní význam Václavovy postavy
vyjadřuje iluminace v korunovačním Kodexu vyšehradském knížete a prvního
českého krále Vratislava II., kde je Václav zobrazen jako ideální panovník
sedící na trůně, v jedné ruce svírající kopí s praporcem a druhou
rukou žehnající své zemi. Totéž pojetí "věčného vládce a ochránce" vyplývá i
z českých raně středověkých mincí, kde se od jedenáctého století objevuje
na jedné straně obraz, jméno nebo symbol svatého Václava, a na druhé straně
zpodobnění aktuálně vládnoucího panovníka.
Zajímavé posuny v této věci vyjadřují
opisy na pečetích knížete (a pozdějšího krále) Vladislava II. Na starším typu
jeho pečeti opis uvádí, že "PAX SCI WAZEZLAI IN MANUS DUCIS VLADIZLAUS
(tedy: Mír svatého Václava je v rukou knížete Vladislava).
Slovo mír (pax) tu nevyjadřuje jen pokoj zbraní, ale je označením státu
(vychází to z tradice označení římské říše jako "Pax Romana" i
z původního významu pojmu mír u Slovanů). Opis tedy říká, že říše (věčného
panovníka) svatého Václava právě spočívá v rukou panujícího Vladislava. Na
mladším typu pečeti téhož panovníka, z doby, kdy už byl korunován králem,
je slovosled opisu pozměněn, aby ještě více zdůraznil Václavovu roli jako
nadpřirozeného ochránce. Zní: "PAX REGIS WLADISLAI IN MANUS SANCTI
WENZEZLAI" (tj. Mír krále Vladislava je v rukou svatého
Václava). Vladislav tak symbolicky svou zemi a vládu odevzdává svatému
patronovi.
Panovník byl ovšem v raném středověku
především bojovníkem. Jak už jsme zmínili výše, i Václavova ikonografie byla od
počátku spojována s atributy bojovníka (kopí, přilba, válečnický oděv,
tzv. chlamys, na úvodní iluminaci Wolfenbüttelského rukopisu). Přispívalo
k tomu nepochybně i to, že byly uchovávány, a později patrně i cíleně
dotvářeny, části Václavovy rytířské zbroje (kroužková košile, část přilby i
jeho meč). Již na denárech Bořivoje II. z doby před rokem 1120 je Václav
zachycen v podobě rytíře v přilbici jedoucího na koni. Také
v souboru pozoruhodných kamenných reliéfů na fasádě kostela v obci
Jakub u Kutné Hory vidíme Václava v přilbici s taseným mečem. Pojetí
svatého Václava jako bojovníka se pak odrazilo také v legendách o jeho
zázračné pomoci českému vojsku v různých bitvách (u Chlumce 1126, u
Kressenbrunnu 1260, u Mühldorfu 1322). Soběslav I. nechal dokonce na památku
chlumeckého vítězství nad německým vojskem razit minci, kde je zobrazeno jakési
svaté vojsko - předobraz pověsti o Blanických rytířích vedených svatým
Václavem. Ve zmíněných bitvách byla také použita zvláštní korouhev, prý
praporec svatého biskupa Vojtěcha, zavěšený na kopí svatého Václava. Je to
projev společné úcty k oběma světcům, která byla rozšířená počátkem
dvanáctého století (za její nejstarší výtvarný projev bývá považován reliéf
dvou světců nad portálem románského kostelíka v Hrusicích). Kronikář
Kosmas oba světce, Václava a Vojtěcha, těsně spojuje, když líčí údajné
proroctví kněžny Libuše o dvou olivách rostoucích z české země až do
sedmého nebe, z nichž první se jmenuje "více slávy" (tedy Věnceslav tj.
Václav) a druhá se nazývá "útěcha vojsk" (tj. Vojtěch). Je to cílené symbolické
propojení dvou světců, vévody a biskupa, které má vyjadřovat ideál spolupráce
mezi státem a církví, mocí světskou a duchovní.
Úcta ke svatému
Václavovi se z Čech přirozeně brzy rozšířila i na Moravu, stal se patronem
olomouckého arcibiskupství, a pronikla i do dalších oblastí získaných českými
králi. Zajímavým posunem prošla také ve třináctém století. Zatímco ve starších
dobách byl Václav jako ochránce spojován zejména se státem, jako institucí, a
především s panovníky a přemyslovskou dynastií, nově začíná být vnímán
také jako záštita středověkého českého národa - tzv. rodiny svatého Václava,
tj. šlechtické obce. A to třeba i proti nespravedlivému panovníkovi.
V roli ochránce práv urozených Čechů je Václav zobrazen na překrásném
figurálním pečetidle zemského soudu. Vývoj postavy svatého Václava byl co do
svého obsahu završen za vlády Karla IV. Tehdy se také stal světcovým poznávacím
znamením erb plamenné orlice. Šlo o rodový znak Přemyslovců. Se svatým Václavem
byl spojován už dříve (například na iluminacích gotického Pasionálu abatyše
Kunhuty z počátku 14. století), po vymření přemyslovského rodu se ovšem
stal výhradním atributem světce a vidíme ho téměř na každém jeho vyobrazení, na
praporci nebo na štítu. (Jako svatováclavský symbol se obraz plamenné orlice
dostal i do znaku jihotyrolského města Tridentu, jehož biskupem byl bývalý
kanovník olomoucké kapituly Mikuláš).
V cizině se
úcta ke svatému Václavovi začala šířit poměrně brzy. Už v 10. století je
mu zasvěcen jeden z kostelů na Krakovském hradě v Polsku. V roce 992
je Václavových ostatků vložena do jemu
zavěceného oltáře v saském Helberstadtu. Podobně roku 1004 v Erfurtu,
1012 v bavorském Bamberku i jinde. Kristiánova legenda z 11. století
uvádí založení kostela svatého Václava v dalekém Dánsku. Nedávno došlo
k objevu fresky sv. Václava i v pravoslavném klášteře
v běloruském Plocku. V roce 1032 český král Václav II. na generální
kapitule cisterciáckého řádu prosadil svatováclavskou úctu jako závaznou pro
celý řád a povědomí o českém světci se tedy s cisterciáky šířilo po celé
Evropě. Olomoucký biskup Hynek Berka dal roku 1333 zřídit oltář svatého Václava
přímo ve Svatopetrském chrámě v Římě. Největším propagátorem svatého
Václava v cizině byl ovšem český král a císař římský, Karel IV. V roce
1354 založil v Ingelheimu klášter a kostel svatého Václava, roku 1362
zřídil oltář zasvěcený témuž světci v císařské kapli v Cáchách
(bohoslužby u něho měli vykonávat kněží výhradně českého původu, na jejichž
obživu Karel vytvořil finanční fond),
v Římě založil svatováclavský hospic pro poutníky a svým reprezentativním
sídlem v Německu učinil nově vystavěný hrad Wenzelsburg, v obci Lauf
u Norimberka, který byl demonstrací jeho moci. S Karlovou dcerou,
princeznou Annou, která se provdala za anglického krále Richarda II., se
svatováclavská úcta dostala až na vzdálené britské ostrovy, kde později
inspirovala vznik známé koledy "Good King Wenceslas". Na vyobrazeních svatého
Václava v cizině obvykle mívá světec v ruce štít s českým lvem,
jednak kvůli snadné identifikaci a jednak kvůli representaci českého státu.
Stal se jejím ztělesněním, podobně, jako pro Francii Jana z Arku.
Nejpozoruhodnějším zobrazením českého
patrona z doby Karla IV. je ovšem socha zhotovená Petrem Parléřem. Na ní
je díky autorově práci se zachovanou světcovou lebkou, zachycena reálná podoba
svatého Václava, kterou o půl tisíciletí později respektoval i J. V. Myslbek na
známém jezdeckém pomníku v Praze.
Karel IV. výslovně označil svatého Václava
za věčného vládce země a zasvětil mu nově vyzdobenou královskou korunu - symbol
české státnosti. Následující staletí již k takto definované úctě přidala
jen málo, zato ji vytrvale a bohatě rozvíjela v nesčetných projevech,
zejména v době vznícené barokní zbožnosti a českého patriotismu. S projevem
srdečného vztahu k Václavově postavě se setkáváme dokonce i
v prostředí českých bratří, kteří úctu ke svatým zavrhovali. Komenský o
něm hovoří jako o "dědici českém", a připomíná, že při staroslověnské mši
přijímal "pod obojí".
Postava svatého Václava se tak stala
symbolem, který náleží všem Čechům, a který nedokázaly přehlušit ani pokusy o
její překroucení v době nacistické okupace let 1939-1945, ani poválečná
léta nezájmu. Je přirozené a správné, že se v roce 2000 stal svátek svatého
Václava státním svátkem České republiky. Úkolem Společnosti pro Svatováclavská
studia - Ústavu české státnosti, by měla prvotně být evidence, dokumentace a
archivace hmotných i nehmotných dokladů výše popsané role svatého Václava, jako
tisíciletého symbolu naší duchovní a kulturní tradice.
