Petr Bahník

SMYSL ČESKÉ EXISTENCE A KOŘENY JEJÍ KULTURY

Ve skutečnosti účastníci někdejšího sporu o dějiny tuto existenciální hloubku soudobých pochyb tušit mohli. Už v prosinci 1885 vydal totiž česko-německý publicista (a Masarykův žák) Hubert Gordon Schauer na stránkách tehdy vycházejícího prvního čísla revue ČAS, polemický text nazvaný Naše dvě otázky. Vyslovil v něm principiální zpochybnění emancipačních snah několika generací českých národních buditelů, a vyzval k postoji, který byl později výstižně označen jako "filosofická sebevražda národa", totiž ke kolektivní rezignaci na vlastní jazykovou a kulturní svébytnost, a k začlenění se do rámce kultury německé. Článek vyvolal značnou, ale vlastně nezaslouženou, pozornost. Idea "dezerce z národa" rozhodně nebyla originální ani nová. Staletí těsného a konfliktního sousedství se silným cizojazyčným živlem staví před slabé duše podobné nápady celkem pravidelně. Debaty nad Schauerovým článkem, ale měly kladný efekt, právě ony totiž vyvolaly onen velký, "vědecký", spor o smysl našich dějin. Podobně snad lze doufat, že otázky aktuálního světového vývoje pomohou širší veřejnosti znovu si uvědomit hodnotu pojmu národ.

BÝT NÁRODEM

Pozitivní národní vědomí má nezastupitelné místo v rámci toho, čemu se nepřesně říká "tradiční hodnoty" a bez čeho se žádná lidská společnost neobejde, nemá-li ztratit životaschopnost. Není to ale jen otázka společnosti, nějaké kolektivní strategie, je to otázka extrémně důležitá pro jednotlivce, možno říci otázka psychohygienická. Národní identita, či naopak její absence, je integrální a do značné míry konstitutivní součástí identity osobní. Prožívání příslušnosti k národu a k jeho kultuře prostě není ničím jiným než nejpřirozenějším způsobem, jak být člověkem. Kultura, v níž člověk vyrůstá, jazyk, kterým se učí pojmenovávat předměty kolem sebe, tradiční sociální vazby, to vše člověka formuje a zapisuje se hluboko do duše. Národní pospolitost je tak po rodině nejbezprostřednějším lidským společenstvím. Starodávné kmeny a národy samy sebe ostatně nechápaly jinak než jako velkou rodinu. (Toto vnímání k nám zaznívá například z raně středověkého označení českého národa jako rodiny sv. Václava). O vývoji a obsahu termínu národ se nicméně vedou nekonečné akademické spory, jejichž charakteristickým znakem jsou sémantická nedorozumění, vzniklá v souvislosti s posuny slova v různých jazycích. Terminologický zmatek pak umožňuje instrumentální výklady, které vědomě postihují jen části skutečností. Ptáme-li se po smyslu "našich" dějin, je třeba úvodem tuto otázku (tedy, kdo jsme to my) vyjasnit. Pokusme se proto vymezit českojazyčný termín národ vůči pojetí v jiných jazykových oblastech. U Anglosasů pojem národ, the nation, do značné míry splývá s pojmem stát. Němčina má, jak známo, dva možné výrazy pro národ, ani jeden však nevyjadřuje přesně to, co pojetí české. Termín die National má charakter poněkud neživý, dotazníkový, zatímco výraz das Volk, vhodný pro živé národní společenství, označuje zase současně národ i lid. Nejvíce zmatků však patrně způsobilo občasné splývání termínů lid, la peuple, a národ, la nation, ve francouzštině. Během orgií velké revoluce vystupuje francouzský la nation jako protihráč vyšších vrstev společnosti (pochopitelně etnicky rovněž francouzských). Připomeňme například revoluční Národní gardu (La Garde nationale). Výraz la nation proto zaslouží být v těchto souvislostech do češtiny překládán zásadně slovem lid, jenž vystihuje onu sociální diferenci, onu plebejskost odlišující poddané od vládců. "Revoluční" pojetí národa, vzniklé ve Francii, se nicméně stalo vítanou kořistí liberálů, Garibaldim počínaje a českým Janem Herbenem konče. Naopak u některých pseudokonzervativních myslitelů vzbuzuje potřebu výrazně odlišit monarchický princip od nacionálního a stavět je do protikladu, což je ovšem zřetelně nesmyslné, neboť staré patriarchální monarchie nemohly být jiné než národní (snad s výjimkou normanské Anglie). Český pojem národ je přitom v jistém smyslu přímým protikladem revolučního pojetí. Přesahuje, ale neruší sociální či stavovské diference. K národu, podobně jako k církvi, patří stejně dobře pomocný dělník i král. Takto byla národní pospolitost u nás chápána už na počátku 14. století, jak dosvědčuje např. Kronika takřečeného Dalimila, a nikoli tedy až v postnapoleonském novověku, jak se někdy tvrdí. Termín národ tak u nás po staletí a priori obsahuje prvek sociální solidarity, respektující, avšak zušlechťující, přirozenou sociální hierarchii. Národ je duchovní, kulturní a jazykové společenství, přesahující společenské vrstvy a stavy. Příslušnost k němu je sudba.

Nicméně, dnes se ony základy, definující naše národní společenství, vážně otřásají. Neeexistencí zákona o státním jazyce a aktivním zaváděním globální angličtiny do veřejného života, například do vnitřní komunikace na fakultách vysokých škol, je řeč, kterou hovoří deset milionů lidí, doslova pohřbívána za živa. Anticko-křesťanská kultura je intenzivně rozpouštěna v ohlupujícím ideologickém koktejlu, a důsledky odklonu od duchovní dimenze není ani potřeba komentovat. Jsme tedy, z jistého úhlu pohledu, na pokraji zániku, přestože dosud žijeme, mluvíme spolu česky a slavíme Vánoce. Ale nehrozí nám pouhé fyzické zaniknutí, hrozí něco horšího, totiž, že definitivně přestaneme být národem a staneme se pouhým lidem. Masou bez minulosti a bez budoucnosti, bez ideálů, bez tvůrčího ducha, parazitující na odpadcích velkého světa. Nemá-li tomu tak být, je třeba mobilizovat vlastní národní sebe-vědomí, jako svého každodenního průvodce a kompas v hlubokém pralese soudobého chaosu. Mít je vždy po ruce, abychom mohli, jako kdysi Seneca, říci s příznačným stoickým klidem: "Všechno své si nosím s sebou!" V hlavě a srdci.

O VLASTNÍ IDENTITU

Byly zmíněny tři základní kameny naší svébytnosti, pokusíme se je ještě jednou věcně připomenout. Začněme identitou jazykovou, která souvisí s otázkou původu. Prvními etnicky určitelnými obyvateli našich zemí byli jak známo Keltové. Lid řemeslně zručný, nadaný bohatou imaginací a ve střední Evropě patrně autochtonní. Na přelomu letopočtů je však vytlačili drsní a houževnatí Germáni přicházející ze Skandinávie. Koncem čtvrtého století pak také tito stateční bojovníci a lovci postupně opustili naše území, v rámci takzvaného stěhování národů, a do takřka liduprázdné země pronikají Slované. Ti patří, stejně jako Keltové a Germáni, k indoevropské jazykové skupině, která se kdysi, nevíme přesně kdy a jak, rozešla ze starověké Persie do různých koutů Evropy. Slovany jsme mezi jejími zástupci schopni identifikovat zhruba kolem roku 1500 před Kristem, kdy tvořili jediný starověký národ s takzvanými Balty, tj. předky dnešních Litevců a Lotyšů, a obývali prostor na jih od východního pobřeží Baltického moře. Odtud se rozšířili do východní, jihovýchodní a střední Evropy.

Ačkoli známe identitu těchto nejstarších "národů" obývajících české země na sklonku starověku, bylo by značně pochybné pokoušet se dnes o nějaké striktní vymezení etnicity našich dávných pradědů, jak se o to pokoušeli nacisté a v současnosti, se značným komerčním úspěchem, některé genetické laboratoře. Taková snaha by byla nejen morálně problematická, ale i předem odsouzená k nezdaru, neboť málokde dosáhlo opakované míšení obyvatelstva v minulých staletích takové intenzity, jako ve střední Evropě. Na druhé straně je užitečné uvědomit si, jaká etnika dominantním způsobem formovala základy naší národní kultury.

Vzhledem k určité kontinuitě, vyjádřené např. prastarými názvy některých řek či vrchů, můžeme k našim předkům docela dobře počítat zmíněné Kelty i Germány, avšak hlavní podíl na vzniku naší identity náleží bezesporu Slovanům, neboť raně středověcí obyvatelé této země, ať již byli nositeli jakýchkoli genů, přijali za svůj právě slovanský jazyk. Jazyk, který přes všechny své formální proměny i dějinné peripetie, přes všechno proslulé "stýkání a potýkání" s mocnými sousedy, přes tatarské vpády a germanizující reformy josefínského školství, stále žije, i po 1 500 letech.

Za další pilíř české národní identity jsme v úvodu označili naši příslušnost k anticko-křesťanské kultuře. Tato kultura vyrostla ze zemědělského způsobu života, který se vyznačuje usedlostí a budováním trvalých hodnot. Navazuje na odkaz starověkého Řecka a Říma, ale také "barbarských" Keltů, Germánů a Slovanů. Její prostor sahá od Jeruzaléma po Řím, od Kavkazu po Texas, od Athén po Guadalupe. A představuje dosud nejdůstojnější civilizační dílo v dějinách člověka. Přesto i ona je dnes, jako celek, zpochybňována a vystavována palbě krátkozraké kritiky. Je jí podsouvána jakási mentální "vina" za hříchy kolonialismu, znečištění přírody, intoleranci a podobně. Jinými slovy, i ona se musí bránit "filosofii sebevraždy". Není třeba pochybovat, že se, ať už v jakékoli podobě, ubrání. Jejím konstitutivním znakem je pokora vůči nadosobnímu ideálu, spojená ovšem s aktivním přístupem k realitě světa. Tento princip byl v evropském středověku symbolicky vyjádřen v panovnických insigniích. Říšské jablko ozdobené křížem symbolizovalo pasivní naslouchání, zatímco žezlo vyjadřovalo panovníkovu vůli, tedy čin. Počátky takového přístupu k realitě sahají do klasického Řecka, k Sokratovi a Platonovi. Sokrates objevuje nadosobní ideál, Ctnost. Platon pátrá po zřídle této Ctnosti, dotýká se nejvyšších duchovních pravd a poté koná tvůrčí čin, navrhuje model ideální obce, budované podle zásad Ctnosti. Jakýmsi Platonovým pokrevním bratrem byl na sklonku antiky svatý Augustin, který vnesl do filosofie Pravdy Evangelia. Jeho model Obce Boží se stal ideálem středověku, třebaže se jej nikdy nepodařilo v praxi důsledně prosadit. Jinou aplikací téhož principu byl aristotelský přístup k realitě. Zatímco Platon naslouchal Ctnosti, Aristoteles naslouchal přírodě, naslouchal formou zkušeností. Jeho činem pak bylo, že jednotlivé zkušenosti řadil do systému. (Představme si, jak Aristoteles buduje museum athénského Lykeionu a ukládá do jeho sbírek exponáty, které mu z výprav zasílá Alexander Veliký). Také pozdější Římané nebyli pouhými plenícími dobyvateli, ale cítili jako své poslání přinášet světu řád a uspořádanost, krátce Pax Romana. V křesťanské teologii dosahuje tento přístup svého vrcholu dílem Tomáše z Akvina.

Platon a Augustin, Aristoteles a Tomáš, ale také rolník píšící pluhem dějiny či prozíravý lesník sázející stromy, jejichž stínu se dočkají až jeho vnuci. To jsou představitelé naší kultury, služebníci nadosobních ideálů. Právě takoví jsou kladní hrdinové pohádek a bájí, to je tradice, kterou máme společnou s ostatními evropskými národy, tradice, která se zrcadlí ve verších keltských eposů stejně jako v hrdinské dikci germánských ság, ve slovanských písních či vikinských dřevořezbách. Křesťanství, které jsme označili za další nosný sloup naší identity, zkultivovalo tento přirozený rys Evropanů jasnou formulací nejvyššího nadosobního ideálu. Ctnost je více než zdatnost v tom či onom, je to dodržování desatera! Česká či moravská velikonoční kraslice je více, než jen symbol plodivé síly nového jara, je to symbol Nového života po Kristově Zmrtvýchvstání. Ať je naše osobní krédo jakékoli, nelze přehlédnout, že to v minulosti bylo právě toto náboženství, které zformovalo slovanský lid ve středověký národ a takřka tisíc let kultivovalo životní styl, etické zásady, ale třeba i estetické představy našich předků. Středoevropským Slovanům přináší mimo jiné i ono velké kulturní dědictví antiky. Jsme zařazeni do latinského světa, s Vergiliem, klenutými mosty a římským právem. A co víc, shodou okolností se tak děje právě prostřednictvím Cyrila a Metoděje, byzantských misionářů, čímž se nám dostává otevření oken také na východ, ke světu řeckému.

KLÍČOVÉ ETAPY

Z těchto zdrojů tedy vyrostla naše národní identita a na přelomu 9. a 10. století pak i naše středověká státnost, nejvyšší projev vitality národa. Právě u středověkých letopisců se projevuje přesvědčení, že obrana historie národa a státu je jedním z atributů svébytnosti, tedy schopnosti o sobě rozhodovat. S jistou nadsázkou lze říci, že už tehdy vlastně vzniká potřeba definovat smysl našich dějin (v rámci smyslu dějin lidského rodu, nahlížených přirozeně "sub specie aeternatis", z pohledu Věčnosti), a také, ve světle toho, dochází k hodnocení jednotlivých kapitol této historie. Spor českých vzdělanců konce 19. a první půlky 20. století o smysl dějin a jeho "výstupy", tedy navazují na tendence naznačené už starými kronikáři. Také my se pokusme alespoň zmínit hlavní období, předcházející nástupu našich moderních dějin, a charakterizovat jejich význam.

První etapa naší historie je spojena s bojem za holé fyzické přežití. Na počátku svých dějin museli středoevropští Slované čelit nejprve pravidelným nájezdům kočovných Avarů, a pak expanzivním snahám Franské říše. V obojím sehrál podstatnou roli obchodník z dalekého francouzského Soissonu, podle některých pramenů však původem Slovan, jménem Samo. Roku 631 pod jeho vedením spojené slovanské kmeny porazily v bitvě u pohraničního hradiště Wogastisburg početně silnější, a výzbrojí i výstrojí kvalitnější, vojsko merovejského krále Dagoberta, čímž zajistili svou další existenci ve střední Evropě. Vznikl politický útvar známý jako Samova říše, jemuž Samo nerušeně vládl 35 let. Samo měl, podle tehdejšího slovanského zvyku mnohoženství, celkem dvanáct manželek, dcer slovanských náčelníků, a s nimi dvaadvacet synů. Mezi ně patrně před smrtí říši rozdělil (tak to alespoň bylo tehdy obvyklé u Slovanů i Franků). Dědici těchto údělů mohla být slovanská knížectví doložená počátkem 9. století na dnešní jižní Moravě a jihozápadním Slovensku (Velehradsko a Nitransko). Z doby o něco starší máme zprávy o nových pokusech Franské říše ovládnout slovanské prostory, konkrétně informaci tzv. Moissacké kroniky o porážce vojsk Karla Velikého u hradiště Canburg roku 801 a následném smíru. Zpráva obsahuje nejstarší písemný záznam, který se pokouší latinskou formou zaznamenat slovanské jméno našeho národa "Cichu Windones" čili "Slované zvaní Češi". Roku 833 došlo k důležité události, velehradský vládce Mojmír I. obsadil sousední Nitru a z obou oblastí vytvořil územní základ nové říše, Velké Moravy. V době jejího největšího rozmachu k ní patřilo území dnešní České republiky, Slovenska, Maďarska (tehdy ještě osídleného Slovany), Lužice a jižního Polska. Velká Morava se stala epicentrem šíření křesťanství, které se odtud dostalo zejména do Čech, ovládaných tehdy rodem Přemyslovců, Na sklonku vlády nejmocnějšího z velkomoravských vládců, krále Svatopluka, byla říše rozvrácena maďarskými kmeny, slovanská státnost ve střední Evropě ale nezanikla. Jejími nositeli se stali již zmínění čeští Přemyslovci, kteří začali v 10. století budovat vlastní stát.

Od počátku byly přemyslovské Čechy vystaveny silnému vlivu sousedních německých vévodství, Bavorska a Saska, a dlouhodobému tlaku následnického státního útvaru Franské říše, pro který se od roku 800 razil název "Svatá říše římská", a který zahrnoval německé státy, území severní Itálie a Burgundska. Tomuto útvaru, jehož vládce nosil antický titul císaře, měla teoreticky podléhat všechna království křesťanského Západu. Takový byl aspoň původní koncept prosazovaný tzv. Otonskými vládci. Pro přemyslovská knížata byla účast v takové "federaci" přijatelná, a jejich stát zůstal ve volné vazbě ke Svaté říši po celý středověk. Na českém území přitom platily jen zákony českého panovníka a v zahraniční politice vystupoval s plnou suverenitou. Respekt vůči této české nezávislosti byl pak vyjádřen uznáním dědičného královského titulu českých vládců roku 1212.

Éra posledních Přemyslovců je dobou politického i hospodářského vzestupu. Čas objevů silných ložisek stříbra, z něhož byly raženy kvalitní mince, zakládání měst, nástupu gotického stylu, jehož první stavitele dovezl z Avignonu pražský biskup Jan IV. z Dražic, i územní expanze spojené s činy "krále železného a zlatého" Přemysla Otakara II. Zároveň ale i éra německého přistěhovalectví, kterým vznikla v českých zemích početná cizojazyčná minorita. Jak dosvědčuje Dalimilova kronika, nebo třeba korespondence zmíněného biskupa Jana z Dražic, soužití Čechů s Němci bylo už tehdy "konfliktním společenství".

Dědicem přemyslovského odkazu byl ve 14. století král český a císař římský, Karel IV. Jeho známý silný vztah k zemi, jejímu lidu a tradicím, byl jistě dán citově, ale zároveň i faktem, že mu jeho království poskytovalo nezávislé zázemí pro rozhodnou politiku v říši.

Po otci byl Lucemburk, ale po matce rovnocenně i Přemyslovec, a to nejen pokrevně, ale i právně, protože Přemyslovci disponovali papežským privilegiem dědičnosti královské rodové linie i po ženské větvi. I proto se pražské biskupství dočkalo povýšení na arcibiskupství a Praha se zřízením Karlova Nového města stala druhým největším městem tehdejší Evropy a sídlem první university na sever od Alp. Karel si uvědomoval potřebu právních garancí české státnosti, zejména ve vztahu k císařství. Poměr českého státu a říše proto explicitně popsal ve své Zlaté bule císaře Karla. Čechy, Moravu (včetně majetku olomouckých biskupů) a Opavsko (pozdější fundament českého Slezska) prohlásil za nezcizitelný základ státu. A tím jsou dodnes. Znamením jejich soudržnosti se tehdy stala Karlem nákladně přepracovaná a vyzdobená česká královská koruna, příznačně nazvaná korunou Svatováclavskou.

Duchovní a intelektuální vzestup českého státu za vlády Karla IV., a s ním kontrastující církevní krize (zvolení dvou, navzájem se neuznávajících, papežů) a krize hospodářská (vzniklá v důsledku devastující morové rány v západní Evropě a faktické zástavě vývozu českého zboží) vyvolaly v širokých vrstvách obyvatelstva zájem o náboženské a politické reformy, a nakonec vznik husitství s jeho světly a stíny. Stíny jsou zřejmé: více než dvacet let bratrovražedných náboženských válek, plných nepopsatelného násilí, stagnace hospodářství i kultury, úpadek mezinárodní prestiže českého státu a vznik neuralgické "Achilovy paty" naší mentality, sloužící k účelovému rozdělování národa dodnes. K jeho světlům pak nepatřila jen často zmiňovaná demonstrace vojenské síly husitských vojsk, ale například také, v celoevropském měřítku ojedinělé, rozšíření gramotnosti. Takže se vzdělaný humanista Eneáš Piccolomini mohl ve známém výroku divil, že: "husitské ženy znají Bibli lépe, než mnohý italský kardinál". Byl to důsledek venkovského působení "potulných" kleriků, (které každoročně chrlila pražská universita, a pro které, po sesazení krále Václava IV. z říšského trůnu v roce 1400, neměly státní ani církevní instituce uplatnění, takže zakládali venkovské triviální školy). Dalším nepřehlédnutelným fenoménem husitství bylo definitivní získání české převahy ve vedení měst (městský stav byl do té doby typickým prostorem uplatnění německojazyčného živlu u nás a jeho hlavními representanty byly patricijské, obchodem zbohatlé, rody. To husitství radikálně změnilo). Zejména byl ale průvodním jevem husitských válek bezprecedentní nárůst sebevědomí české šlechty (tedy uznávaných zástupců tehdejšího národa), a to obou hlavních soupeřících táborů (husitů i katolíků). Šlechta mimořádně zvětšila svůj vliv (při absenci královské autority) i hmotný majetek (obvykle ne zcela legitimními způsoby, které umožňovala válka), obojího však využila s vědomím zodpovědnosti za osud země. Když začaly nekonečné boje vážně ohrožovat elementární hospodářské fungování státu, vynaložila šlechta nemalé úsilí diplomatické i vojenské na jejich ukončení a vyvedení českých zemí z chaosu k míru a novému rozvoji. Tímtéž úsilím byl pak prodchnut i dodnes ne zcela doceněný "husitský král" Jiří z Poděbrad. Z uvedených "světel" husitské éry vzešly hodnoty i stavovská forma raně novověkého českého státu, jak se s nimi setkáváme za vlády Jagellonských králů a prvních Habsburků. Tehdy mimochodem vzniká gramatická podoba takzvané "Veleslavínské češtiny", která se dodnes už moc nezměnila).

Nástup novověku a renesance bohužel také vtáhl české země do složitých velmocenských her tehdejší nábožensky rozdělené Evropy. Pražský dvůr císaře a krále Rudolfa II. nebyl jen přehlídkovým molem umělců a alchymistů, ale především arénou diplomatických a zpravodajských zápasů mezi takzvanou španělskou (katolickou) a německou (protestantskou) stranou. To vyvolala mimořádné napětí i uvnitř české společnosti, vedoucí nakonec k povstání českých protestantských stavů, k bělohorské bitvě a následně k devastující Třicetileté válce. V důsledku války český stát ztratil děsivých 50 procent mužské populace (a třetinu populace celkem). Podílely se na tom ozbrojené střety, ale také nucené vystěhovalectví a epidemie smrtících chorob (mor, malomocenství, agresivní formy syfilitidy). Úbytek obyvatel byl pak nahrazován přistěhovalectvím, zejména z německojazyčných oblastí, což výrazně proměnilo jazykovou mapu. Teprve tento příliv dal vzniknout souvislým pásům německého osídlení v českém pohraničí. V předbělohorském období německý živel dominoval jen v několika málo sídlech (dobový komentátor Pavel Stránský ze Stránky to ve svém popisu Čech definoval úsměvnou větou "všude v Čechách žijí lidé, jen v Chomutově Němci". To se během dvou století změnilo. Němci se v českých zemích stali druhým, a posléze dominujícím, státním národem, což prakticky platilo více než 200 let. Právní předpoklad k tomu vytvořilo Obnovené zřízení zemské Ferdinanda II. (pro Čechy roku 1627, pro Moravu 1628), které umožňovalo přistěhovalcům používat němčinu jako druhý zemský jazyk. Nešlo původně o cílenou germanizaci, faktický dopad však ohrozil samu existenci české svébytnosti. Jazyková otázka se na této historické zkušenosti ukázala jako klíčová.

Že ke zkáze nedošlo a národ si uchoval svou identitu i historické vědomí vlastní státnosti, bylo bezesporu dílem vlastenecky smýšlejících učenců, vesměs katolických kněží, kteří cíleně navazovali na kulturní odkaz éry Karla IV. a dávné české tradice, zejména tradici svatováclavskou, a propojovali je s vášnivým náboženským citem baroka, Výmluvným symbolem je tu pražský Karlův most s gotickým základem korunovaným alejí barokních světců. Navzdory nepřízni mnoha tehdejších politických sil se během barokní éry podařilo českou existenci uhájit a položit základy obrození národa, které přišlo s romantismem na počátku 19. století. Vztah národa k tehdejší podunajské monarchii, a jeho pragmatický vývoj, pak geniálně vyjádřily známé výroky jednoho z našich prvních moderních politických vůdců, historika Františka Palackého, že: "Kdybychom neměli Rakouska, museli bychom si ho vymyslet" a "byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm." První výrok implikuje ekonomické, bezpečnostní a další výhody habsburského soustátí, s představou, že jeho široký prostor a politická tolerance umožní ve svém rámci potřebný rozvoj českého národa i historické státnosti zemí koruny svatováclavské. To se stalo i základem politické doktríny tzv. austroslavismu. Druhý výrok konstatuje realistické poznání, že monarchie, a zejména tehdy šovinisticky naladění čeští Němci, (kteří si brzy začali říkat "sudetští") nic takového neumožní. Palacký pochopil, že Rakousko-uherské vyrovnání z roku 1867, které uspokojilo požadavky Maďarů a zcela ignorovalo zájmy české, vyhloubilo mezi Vídní a českým národem propast a jejich cesty se začaly rozcházet. Češi se zkrátka a dobře museli o své záležitosti postarat sami, zejména muselo tehdejší vlastenectví vstoupit z úst a knih do českých rukou a kapes. Začal cílený ekonomický vzestup českého živlu, bez kterého by veškeré kulturní obrození bylo málo platné. Byl to obdivuhodný výkon obchodu, vznikajícího průmyslu a bankovnictví, co se nakonec stalo příčinou úspěchu.

Během naznačené dějinné cesty se opakovaně uplatňovaly vlastnosti národa, které jsou zřejmé už z jeho nejstarších literárních památek. Podívejme se na ně v závěru trochu blíže.

VLASTNOSTI TYPICKÉ

Josef Pekař kdysi hovořil o svatováclavských legendách 10. a 11. století jako o našich nejstarších "kronikách. Z těchto, žánrově jistě svérázných, pramenů lze vypsat typické psychologické identifikátory a stabilní rysy české národní a státní existence. První z nich je možno nazvat: silou i duchem s odkazem na postavu svaté Ludmily a jejího vnuka. Vzdělanost, hledání smíru na zahraničně-politickém i sociálním poli, ale také připravenost k boji, to jsou po staletí typické znaky českých politických snah i onoho legendárního "Athleta Christi", svatého Václava, jež prý byl "v mnoha bitvách slavný vítěz, čtouce knihy slovanské, latinské i řecké". Což by bylo na tehdejší poměry zcela nadprůměrné vzdělání, a zároveň ono výše zmíněné nadechnutí "západní i východní plící Evropy".

Další charakteristikou je sepětí našich zemí - Čech, Moravy a Slezska. To je tradice, která spojuje Velehrad, slovanský Sázavský klášter, Prahu i Starou Boleslav (uchovávající Paládium, legendami opředený mariánský medailon, spojovaný s Velkou Moravou). Za vlády Karla IV. se stala znamením soudržnosti všech oblastí tehdejšího našeho soustátí česká královská koruna, příznačně nazvaná korunou Svatováclavskou.

S uvedeným souvisí i, dnes zvláště třaskavé, vnímání "Východu a Západu" respektive, politika více azimutů. Výchova, vzdělání i praktická potřeba vedly knížete Václava k otevřenosti vůči vlivům obou kulturních oblastí. Také přemyslovští králové vrcholného středověku, se, jak je obecně známo, snažili využívat všech, často navzájem protikladných sil evropské politiky; tento pragmatismus nebyl projevem sobecké touhy po moci, ale nástrojem k zajištění existence a rozvoje českého státu, za který nesli odpovědnost. Racionalita, připravenost dívat se v politice všemi směry a krotit emoce, i schopnost improvizace podle potřeby chvíle, to byly rysy politiky starých českých králů, ale také znaky povahy našeho národa, díky které přežil léta nepřízně a udržel si vlastní svébytnost.

Typickou českou svatováclavskou devízou pak je zvolání: cizí nechceme, svoje nedáme. O historickém knížeti Václavovi čteme v Kristiánově legendě, že se vojensky střetl s knížetem Zličanů, kterého donutil ke kapitulaci; přičemž mu prý uštědřil poučení "Cizí nechtěj, své si chraň!" Češi se proto ve středověku jen zřídka účastnili dobyvačných válek, zato bedlivě střežili své tisícileté hranice. I v nejtěžších dobách moderních dějin, v letech Druhé světové války, kdy byla národu znemožněna ozbrojená obrana, dokázal najít prostředky k efektivnímu odboji a k obnově své státnosti. Jsme jedinou kontinentální zemí, jejíž obrysy jsou vidět z vesmíru (česká kotlina), naší dějinnou rolí je obývat tento výjimečný geoprostor tak, aby tu nedominoval nikdo jiný, ze Západu, ani z Východu, ani odjinud, aby mohla platit druhá sloka Tylova hymnického textu: "mezi Čechy domov můj!" Tvar české kotliny nás k tomuto úkolu zformoval. Proto máme tak trochu rezervovaný vztah k emigraci. Samozřejmě s výjimkou přímého ohrožení svobody nebo života, kdy je odchod z vlasti nutností. Ale od této extrémní situace odhlédněme. Máme na mysli běžného, ekonomického vystěhovalce. Ten jaksi, a podvědomě to cítí většina Čechů, rezignoval na svůj dějinný úkol. A nelze si nevzpomenout na Dykovo "opustíš-li mne nezahynu, opustíš-li mne zahyneš"; Proto také Češi (na rozdíl od Slováků, židů nebo Rusů) zpravidla nezakládají v cizině své diaspory, nemá to totiž, bez onoho ohraničení našimi horami, žádný smysl) a naopak se snaží co nejvíce asimilovat.

Ohraničenost je ovšem také limitem a naše země se nemůže sama o sobě stát velmocí, ale pokud se zapojí do širší struktury, může realizovat vlastní konceptuální řízení ve směru, který jí v takovém případě náleží ve světové dělbě rolí (na svět se lze podívat též jako na organismus, kde jeho jednotlivé státy plní roli jako orgány [instrumenty] nezbytné pro chod a rozvoj celého organismu). V posledních staletích hledají Češi (zatím neúspěšně) jakýsi svůj superetnos, v rámci něhož by se mohli přirozeně rozvíjet. Nejsou-li ovšem se svojí pozicí dlouhodobě spokojeni, jsou takový neúspěšný superetnos schopni zničit. (Evropská unie by se z rozpadu Habsburské monarchie vážně měla poučit). Nutná globalizace může mít v zásadě jen dvě podoby, destruktivní kosmopolitismus (model multikulturního tavícího kotle) nebo tvořivá spolupráce národních států, jednota v mnohosti, což je forma, o kterou český národ nemůže neusilovat. A v tomto smyslu, před výzvami dnešního malého světa, platí teze TGM, že česká otázka je otázkou světovou.

Známý historický spor o smysl českých dějin byl nicméně zodpovězen v polovině minulého století žitou zkušeností, která dala za pravdu spíše Josefu Pekařovi. Mýtické "ideály humanitní", Masarykem odvážně prezentované jako plod české reformace, neochránily Evropu, ani náš národ, před zběsilostí války. Byla to naopak prostá jsoucnost, vůle existovat, elementární národní cit, založený na jazyce, kultuře a svébytnosti, který jedině dokázal mobilizovat proti tehdejší hrozbě. V bombardované Anglii stejně jako v týraném Rusku. Také český národ přečkal válečná léta díky nezadusitelné touze po vlastním bytí. Ve světle zahraničního a domácího odboje, ale i prosté pasivní rezistence českých rodin, působí historičtí i současní Schauerové se svými návrhy na výhodné kolektivní "rozplynutí se" lidsky mimořádně bídně. Chuť k normálnímu životu práce, plození a tradice pomohla překonat i další léta. Lidé totiž, naštěstí, marxismus zkazili, a po krvavých začátcích, tak zřetelně nečeských, ho přeměnily v těžkopádnou, ale přece jen fungující realitu, ve které ani citelné materiální nedostatky a izolace od světového vývoje, nedokázaly zadusit tvůrčí imaginaci a schopnosti odborníků. Po pádu železné opony byl národ vržen do nové skutečnosti, a opět se většina dokázala vydobýt si důstojnou existenci. Navzdory veškerému teoretizování. Řečeno s dávným kronikářem Kosmou: "Slované čeští, usazení pod samým Arkturem", tu stále jsou, jako žitá skutečnost. Národ neopouští svá historická sídla, je na svém místě a jeho vůle k životu potvrzuje pohled Josefa Pekaře, jemuž byla svatováclavská modlitba nejvyšším smyslem a imperativem českých dějin: "Nedej zahynouti nám, ani budoucím".

To je, zdá se, i dnes naším zásadním dějinným úkolem. Barva spektra lidství, kterou představuje náš národ, nemůže chybět, nemá-li být svět ochuzen. A jak víme z pohádkových příběhů, často cesta a činy jednoho malého hrdiny rozhodují o osudech velkých věcí.

Sborník, věnovaný hledání smyslu našich dějin, se vědomě omezil na dějiny starší, zatímco jednotlivým kapitolám naší nejnovější historie se chceme věnovat v samostatných sbornících, věnovaných politologii, hospodářství, otázkám obrany a podobně. Naše moderní historie je totiž dosud neuzavřená, procesy započaté před sto lety stále probíhají a psát jejich résumé je předčasné. Chybí k tomu dostatek informací a zejména potřebný nadhled, protože aktéry těchto moderních dějin jsme i my sami.