MALÝ NÁPRAVNÍK MEDIÁLNÍ ČEŠTINY

Nápravník je určen především žurnalistům, moderátorům a komentátorům, kteří denně oslovují veřejnost v mateřském jazyce. Nabízí přehled nejčastějších prohřešků, kterými je české vyjadřování v dnešním mediálním provozu deformováno, zplošťováno, významově ochuzováno a esteticky degradováno. Každý z těchto nežádoucích jevů stručně popisuje a vysvětluje, uvádí ho v kontextu a ukazuje, jaké sdělnější, hodnotnější a libozvučnější alternativy jsou k dispozici. Nápravník je koncipován jako praktická rukověť pro každodenní používání, protože jak autoři v úvodu připomínají: o náš jazyk je zapotřebí soustavně pečovat.

Autoři: Aleš Dvořák, Jiří Hejlek
Vydavatel: Společnost pro Svatováclavská studia, z.s.
Ilustrace na obálce: V zahradě Hieronyma Bosche: Jaroslav Procházka, olej na plátně 2001
Vydání: první
Místo a datum vydání: Praha, březen 2025
ISBN 978-80-909387-0-0 (brožovaná verze)
ISBN 978-80-909387-1-7 (pdf verze)

DO BOJE S OMYLEM I FRÁZÍ

Nápravník napravuje to, co je špatné, dává smysl mylnému a uvádí na pravou míru chybné. I tak lze pochopit význam slova - nápravník. Nikdo nad tím nebude přemýšlet, nebude hloubat nad významem tohoto slova a přijme ho jako fakt. Je přece zcela jednoznačné. Je to ovšem tak jednoduché? V ruce držíte knihu, nebo na monitoru čtete řádky naší nové publikace, která si toto slovo půjčila do svého názvu, aby trochu provokovala. Čím provokovala? Nápravník ve svém původním smyslu totiž nenapravuje chyby, ale je označením z dob minulých pro vysloužilce, který za svoji vojenskou službu získal odměnou statek či hospodářství pro sebe a svoje potomky. Nečekaný význam zcela jednoznačného slova. Z mediálního prostoru se na nás každou vteřinu bohužel hrnou podobné situace, kdy zcela zvyková chápání slov, obratů či slovních spojení zcela popírají svůj skutečný a správný význam. Autoři publikace se rozhodli tuto situaci nejenom zmapovat, ale i napravit. Čtenář, divák nebo posluchač si zaslouží od tvůrců zpráv nejenom fakticky správné a ověřené informace, ale i gramaticky a slohově správné formulace. Média mají nezpochybnitelný vliv na svoje konzumenty a spoluvytvářejí jazykovou kulturu národa. Pokud se bude, byť nenápadným a nekonfliktním způsobem deformovat správné chápání mateřského jazyka, hrozí škody nenapravitelné ani školou, ani rodinnou výchovou. A příkladů najdeme bohužel nespočet. Například používání slova takzvaný. Setkání zástupců takzvané Visegrádské čtyřky. Ano, je to špatně. Visegrádská čtyřka existuje, je to její formální označení a proto je zcela zavádějící a chybné použít před jejím názvem slovo - takzvaná. Zaposlouchejte se do mluveného slova a budete překvapeni, jak často uslyšíte slovo – takzvaný – ve spojení s jasným faktem, který ovšem svým přiřazením následně zlehčuje a možná i znehodnocuje. A i pro podobné situace vznikl Nápravník, aby věnoval čtenářům náhradu za léta prožitá v omylu a klamu. 

Martin Švehlák, ředitel zpravodajství CNN Prima News

ÚVODNÍ SLOVO

Publikace, kterou právě otevíráte, je určena především Vám, kdo denně oslovujete veřejnost naším krásným mateřským jazykem. Vaše zodpovědná práce je v jistém směru dnes možná obtížnější, než tomu bývalo v minulosti, v době tištěných médií. Tlak na rychlost, s jakou musíte formulovat své věty, je mimořádný a leckdy přebíjí všechny ostatní ohledy včetně stylistických a estetických. Přesto platí, že Váš díl odpovědnosti za vývoj a budoucnost češtiny narůstá, neboť dosah a vliv médií dnes překonává hranice dříve myslitelného a jejich hlas proniká až do nejniternějšího soukromí lidí.

Jako každý živý jazyk se i naše mateřština vyvíjí. Jde jen o to, nakolik je její vývoj přirozený a nakolik podléhá umělým deformacím, zda směřuje k rozvoji národního společenství, nebo k jeho zániku. To by také mělo být určujícím kritériem pro přijímání změn a novotvarů. Vítejme všechno, co jazyk obohacuje, a naopak, odmítejme to, co jej ochuzuje. Moderní spisovnou češtinou se dorozumíváme už dvě stě let, a za tu dobu se v pravopisu i v slovní zásobě změnilo velmi mnoho. První velkou reformu prosadil v roce 1850 Václav Hanka, který, ačkoliv se sám nemohl vykázat žádným úředním pověřením, uspěl jen vahou svého soukromého názoru a autoritou své osobnosti mezi žurnalisty a vlastenci. Věta, která se dosud v jungmannovské češtině psala "kůň mezi howady neystatečněgšj, ač plachý powahau, okrocen wšak býwá, aby gezdcem se řjdil," nabrala podobu "kůň mezi hovady nejstatečnější, ač plachý povahou, okrocen však bývá, aby jezdcem se řídil." A například věta "w hudbě fiğura gest kratičká melodie gegjžto druhowé gsau skok, třepenj a wiklánj" nově vypadala "v hudbě figura jest kratičká melodie, jejížto druhové jsou skok, třepení a viklání." Až o půlstoletí později si mohutný rozmach českého školství, vědy a česky vedené úřední agendy vyžádal první všeobecně závazná pravidla českého pravopisu vydaná z moci úřední. Byla dílem odborné komise vedené Janem Gebauerem a vstoupila v platnost roku 1902.

Vedle spisovné češtiny, která byla začátkem devatenáctého století doslova vypiplána učenými vlastenci z humanistické češtiny šestnáctého století, žila v ústech lidu takzvaná obecná čeština, přirozeně navazující na barokní češtinu a proměňující se míšením svých nářečních forem. Rozdíl mezi spisovnou a obecnou češtinou je značný. Všimli si toho zejména zahraniční bohemisté. Někteří dokonce mluví o bilingvní povaze českého jazyka. Mezi oběma "jazyky" vznikají mezivrstvy, které situaci značně komplikují. Jazykovědci se snaží vymezit jednu z nich jako takzvanou hovorovou češtinu. Je to víceméně vykonstruovaný jazykový útvar, jehož základ tvoří spisovná čeština. Do něj se přidávají prvky obecné češtiny, dále tvary a slova, která se z neznámých důvodů nezdají být odborníkům zcela spisovná, a konečně i jevy, které příliš neodpovídají duchu českého jazyka. Z hovorové češtiny převádějí aktivističtí jazykovědci její jednotlivé prvky do kodifikované normy českého jazyka. Bez tohoto postupu by do spisovného jazyka v takové míře nepronikaly jevy, které jej hyzdí a které bychom měli naopak odstraňovat.

Každý, kdo píše nebo mluví ve veřejném prostoru, by měl užívat jedné ze dvou podob češtiny. Správnější z nich je spisovná čeština, byť by se někomu mohla zdát poněkud knižní. Jestliže ji mluvčí suverénně neovládá a dovolují to okolnosti, je možné mluvit, jak jsme v běžném mezilidském styku zvyklí, tedy obecnou češtinou. Je to rozhodně lepší volba než se nutit do některé z křečovitě znějících mezivrstev. Mezi tím, co patří k hezké spisovné češtině, a co je jejím znetvořením, lze vést hranici, která není čistě subjektivní. Vždy je třeba dát přednost slovu, tvaru, spojení nebo vazbě, jež neochuzují jazyk. To znamená, že slouží k nějakému situačnímu nebo významovému rozlišení, že neredukují možnosti vyjadřování a že přispívají k větší pestrosti výrazových prostředků.

Během dvacátého století zažila spisovná čeština kromě Gebauerovy reformy ještě další čtyři. V roce 1913 sáhla komise Emila Smetánky ke zpřísnění pravidel z roku 1902, které spočívalo zejména v omezení takzvaných dublet, tedy dvojí podoby správného psaní některých slov. Následovaly dvě uměřené reformy pravidel v letech 1941 a 1957, které celkem zdrženlivě a s rozmyslem reagovaly na společenské změny a vývoj vzdělanosti národa. Pravidla z roku 1957 například odstranila některé historismy (ssavci či vyssavač nově jen savci, vysavač) a potlačila původní podobu většiny slov převzatých z řečtiny a latiny (theorie či paedagog nově jen teorie, pedagog). Na poslední reformě se začalo pracovat hluboko v osmdesátých letech, a když pak v roce 1993 spatřila světlo světa, vyvolala vlnu odporu. Normotvorný aktivismus, tedy snaha nikoliv uvážlivě zrcadlit, nýbrž usměrňovat vývoj jazyka, z nových pravidel přímo čišel a bystřejší publicisté tehdy vtipně poznamenávali, že v jejich vydání spatřují pokus kodifikovat pokleslou mluvu okresních tajemníků KSČ. A tak bylo schváleno psaní převzatých slov se "z" i tam, kde psané a vyslovované "s" doposud vyjadřovalo původní zdvojení této sykavky ("diskuse" a "renesance"), nebo kde dokonce převracelo význam pojmu ("filosofie" odkazující k moudrosti /"sofia"/ v nové podobě odkazuje k temnotě /"zofos"/). Svévole a chaos byly vneseny do psaní velkých písmen: "náměstí Pod kaštany" či "hostinec Na slamníku" nově měly být "Pod Kaštany" a "Na Slamníku", takže není divu, že leckdo dnes píše s velkým písmenem i to náměstí a hostinec. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy se v roce 1993 rozhodlo aktivistické jazykovědce přibrzdit a vydalo Dodatek k Pravidlům českého pravopisu, jenž měl nabídnout veřejnosti kompromis spočívající především v široké paletě dublet ("filozofie, rezort, liberalizmus" i "filosofie, resort, liberalismus"). Ústav pro jazyk český však Dodatek nezapracoval do hesel slovníkové části, uvedl ho jen jako poznámku na konci, čímž zasadil autoritě závazné jazykové normy další úder. Když navíc uvážíme, že Česká republika na rozdíl od Slovenska či Polska dodnes nepovažovala za potřebné přijmout zákon o státním jazyce, vychází z toho jediný závěr: o náš mateřský jazyk musíme pečovat především my sami, jeho každodenní uživatelé, podobně, jako naši předkové v devatenáctém století.

Na závěr bychom rádi vyjádřili přání, aby se Malý nápravník stal Vaším každodenním přítelem a rádcem, který nejen pomáhá v zápase s třiceti devíti vybranými prohřešky, ale který též povzbuzuje k soustavnému přemýšlení o jazyce, jejž už Josef Dobrovský nazýval zděděným klenotem naší vlasti.

Aleš Dvořák, Jiří Hejlek