Jiří Hojer

ZEMĚ JAKO NAŠE ŽIVITELKA, DĚDICTVÍ A DOMOV

K zemi je člověk připoután nezrušitelným poutem, neboť pouze plody země se lidské tělo sytí, roste z nich a pouze jimi se udržuje při životě. Na toto nezrušitelné pouto upozorňuje známý biblický verš: "V potu tváře budeš jíst svůj chléb, dokud se nenavrátíš do země, protože z ní jsi byl vzat. Neboť prach jsi a v prach se obrátíš."1 Přírodní národy organizované v nepříliš početných kmenech dlouho považovaly zemi za statek volný, který se svou lovnou zvěří a plody divoce rostoucích stromů a bylin je jim k dispozici v neomezeném množství podobně jako vzduch k dýchání. První zemědělci, kteří v době neolitické revoluce začali půdu obdělávat, aby jim přinesla mnohonásobný užitek, ji mimoděk proměnili v statek ekonomický. Ten je k dispozici jen v omezené míře, má své majitele a držitele, svou cenu a může být předmětem směny. Obdělávání půdy a související usedlý způsob života umožnily vznik početných národů, instituce státu, písma a všeho, co souhrnně nazýváme civilizací.

Česká republika je země s dlouhou a bohatou zemědělskou tradicí, s pestrým půdním fondem mnoha bonitních tříd a s přívětivým podnebím mírného pásu. Potud by se mohlo zdát všechno v pořádku. Tíživým dědictvím a velkým rizikem je ovšem holý fakt, že vztah valné většiny našeho národa k půdě a k výrobě domácích potravin v posledních osmdesáti letech ochladl natolik, že myšlenky ochrany zemědělské půdy či základní potravinové soběstačnosti namnoze vyvolávají údiv a nepochopení, slábne i obecné ponětí o procesu, jakým běžné potraviny procházejí, než se dostanou z pole na pulty obchodů. Mnozí lidé i v tíživější finanční situaci odmítají sezónní přivýdělek v zemědělství, neboť se tohoto druhu práce štítí. Zčásti už po roce 1989 a naplno po vstupu do Evropské unie v roce 2004 převládla nebezpečná iluze, že jakékoliv potraviny můžeme kdykoliv dovézt, globální trh se o naši výživu vždy postará a naše pole můžeme v klidu zastavět, zalesnit či přebudovat na golfová hřiště. Alespoň se zbavíme bláta na silnicích, zápachu z chlévů a stájí i zvukové kulisy, kterou nás zemědělské stroje a zvířata obšťastňují. Ve skutečnosti se ale věci mají zcela jinak. To hlavní, čeho se tím zbavujeme, je rozumná a přiměřeně zajištěná budoucnost. Je přirozené dovážet produkty, které v našem podnebném pásu nerostou vůbec, nebo sice rostou, ale nedaří se jim, nebo v jejich pěstování či chovu nemáme tradici a nijak zvlášť to s nimi neumíme. Je rozumné vykrýt dovozem momentální neúrodu a bránit omezenou přítomností dovozových alternativ na trhu nekontrolovanému růstu cen. Avšak u základních potravin, především u chleba, brambor, mléka, vajec a vepřového či drůbežího masa je nanejvýš potřebné udržet si schopnost výroby na úrovni běžné celostátní spotřeby. Jen za tohoto předpokladu je možné vystupovat na mezinárodním poli jako suverénní stát, který nemůže být vydírán zahraničními dovozci potravin, ani cizími státy, které mají na takové dovozce a dovozy své páky vlivu. Je zároveň prozíravé věnovat zvláštní pozornost oborům a produktům, ve kterých jsme tradičně silní a umíme si v nich poradit lépe než konkurence v jiných zemích, ať už je to chmelařství, produkce mléka, rybníkářství či včelařství. Ještě nedávno bychom byli dodali cukrovarnictví, avšak zde už jsme nejspíš své výsadní postavení nadobro ztratili.

Přirozeným zájmům zemědělců a rozvoje prvovýroby dnes zásadně škodí čtyřletý volební horizont, jemuž se podřizují podstatné rozhodovací procesy v zemi. Jakákoliv stavba, ať už má sloužit čemukoliv a přinášet užitek komukoliv, se očima čtyřletého mandátu starosty, hejtmana, jejich radních či ministra jeví jako zajímavější než zachování pozemku s ornou půdou původnímu účelu, a to už jen z pohledu stavební zakázky, jež je ve hře. Jindy zase zájem bytové výstavby a developerů může vést ke změnám územního plánu obce zamezujícím stavbě či modernizaci zemědělských provozů, které nezapadají do jejich představ o klidném životě na venkově. Aby se zemědělství a tím i naší vzdálené budoucnosti měl vůbec kdo zastat, potřebujeme doplnit politické rozhodování ve čtyřletých cyklech kontinuálním řízením státu, které koncepčně pracuje s horizontem minimálně padesáti let a jehož nositelé poskytují politickým elitám rámcová zadání. Roli takových zadavatelů plnila za první republiky finanční skupina kolem Živnostenské banky a Jaroslava Preisse, přičemž tehdy nebylo žádného důvodu k pochybnostem, zda tato skupina jedná ve prospěch vlasti.

Zdravé zemědělství potřebuje také vyváženou strukturu, tedy především rovnováhu mezi rostlinnou a živočišnou výrobou. Není rozumné vsadit na útlum chovu zvířat jen proto, že dovozci nabízejí v našich obchodech levné maso cizího původu, což je dnes důvěrně známá myšlenková zkratka a trend. Živočišná výroba má mnoho dalších vazeb a vedlejších efektů, které nelze jednoduše škrtnout, nebo snadno nahradit. Především vede zemědělce k pěstování krmiv, jejichž podstatnou složkou jsou pícniny obohacující půdu vzdušným dusíkem a zadržující vláhu, a vrací jim na pole statková hnojiva, jež jsou pro udržení kvality půd nepostradatelná. Pomáhá tlumit problém jednorázové nadúrody, neboť přebytky mohou být uplatněny jako krmiva, stejně jako produkty nedosahující v době sklizně potravinářské kvality. To se týká především obilí, u něhož ztrátu potravinářské kvality většinou způsobuje delší deštivé období v době žní, nebo brambor, které vlivem sucha v době intenzivního růstu často nedosahují předepsané velikosti a povrchového vzhledu. Chov zvířat má návaznost nejen v masném, ale i v mléčném, kožedělném a textilním průmyslu a disponuje tudíž potenciálem široké palety pracovních příležitostí a tvorby přidané hodnoty. Slouží též jako odběratel vedlejších produktů potravinářského průmyslu, například pivovarů, drožďáren a cukrovarů.

Soběstačnost ve výrobě základních potravin dává státu do rukou také schopnost zaručit minimální standardy kvality potravin a jejich výroby, která je při spoléhání na dovoz do značné míry ztracena. Tuto otázku nelze pominout a naopak je vhodné v ní hledat cestu k smysluplné podpoře kvalitní domácí produkce potravin.

DALŠÍ FUNKCE ZEMĚDĚLSTVÍ

Zemědělskou činnost také nelze redukovat jenom na výrobu potravin, patří do ní rovněž lesnictví a produkce dřeva a v neposlední řadě i pěstování technických plodin k průmyslovému využití. Tento celek zemědělské prvovýroby má navíc svou krajinotvornou funkci. Většina z nás na první pohled rozezná českou krajinu od krajiny v jiných zemích, je to součást našeho domova, je to důvěrně blízké prostředí, ve kterém jsme se jako děti učili znát svět, dotýkali se jednotlivostí lahodnými slůvky mateřského jazyka, abychom postupně rozuměli stále větším a obecnějším vztahům a celkům. Je to také součást domova, o které máme své idealizované představy zachycené například v malbách Josefa Lady. A přitom jen málokomu přijde na mysl, že tuto krajinu udržuje a obstarává pro celý národ jen velmi malá hrstka z nás, která se živí zemědělstvím. Každý, kdo se v životě staral alespoň o malou zahrádku totiž velmi dobře ví, že kulturní krajinu nelze ponechat svému osudu a přitom od ní očekávat stále totéž, pocit domova a bezpečí, jedinečné výhledy z oken, úchvatná panoramata nabízející se na vrcholech hor a pahorků, dojemné návraty na známá místa, turistické výpravy prakticky kamkoliv, houbařské zážitky a ještě mnohé další.

Naše lesnictví založené hlavně na smrkových monokulturách je dnes pod všeobecným tlakem, aby se jich zbavilo a vysazovalo už jen listnaté a smíšené lesy. Smrkové monokultury se paušálně zatracují, ačkoliv jejich neustále zdůrazňovaná nízká odolnost vůči škůdcům a vichřicím není všeobecně platná a neměnná, závisí také na velikosti a umístění lesa, jeho věkovém rozvrstvení, půdních a vláhových podmínkách a na způsobu hospodaření v něm. O čem se pak vůbec nemluví, jsou přednosti smrkového dřeva, které je v mnoha ohledech obtížně nahraditelné, pokud tedy vůbec. Smrk ztepilý roste rychle a přímo vzhůru, proto je zdrojem levného, rovného a lehkého dřeva, které je ideálním materiálem pro stavební řezivo (krokve, fošny, prkna, latě) a nemá ani soupeře jako cenově dostupné a snadno zpracovatelné palivo. Nepostradatelné je též v nábytkářském průmyslu. Další nárůst jeho odbytu lze očekávat v souvislosti s rostoucím zájmem o dřevostavby a hybridní stavby, v jejichž prospěch hovoří nízké pořizovací i provozní náklady a výtečné tepelné vlastnosti.

Z čistě technických čili nepotravinářských plodin mělo u nás největší tradici pěstování přadného lnu (stranou ponecháváme dvouúčelové plodiny, jako je řepka olejka nebo mák, mající své technické i potravinářské využití). Len vyžaduje vyšší vzdušnou vlhkost, proto býval typickou plodinou rozšiřující osevní postup v bramborářských oblastech (Podkrkonoší, Českomoravská vysočina, podhůří Jeseníků). Uvádí se, že na jeden hektar přadného lnu připadá jedno pracovní místo ve zpracovatelském průmyslu, který zahrnuje tírny, přádelny a tkalcovny. Kromě lněného plátna z něj získáváme širokou paletu vedlejších produktů, ať už jsou to lněné oleje (fermeže) lisované ze semínek, pokrutiny čili výlisky použitelné jako krmivo, sádrovláknité a izolační desky či biodegradabilní kelímky, přepravky a palety, kvalitní tenký papír z koudele (krátkého vlákna) či podestýlka z pazdeří2. České lnářství zásadně poškodilo ukončení dlouhodobých kontraktů na nákup lněných výrobků armádou (uniformy, lůžkoviny, stanové plachty a celty apod.) po roce 1990 a dovozy dotované produkce ze starých zemí EU.3 I v tomto případě správné nastavení integrovaných systémů podpory a požadavků kvality od prvovýroby přes zpracování až po státní zakázky může být jednou z cest, jak výhledově znovu pozvednout pěstování a zpracování lnu přadného u nás.

ROZDĚLENI MINULOSTÍ

Zemědělci dnes na rozdíl od minulosti přestavují velmi málo početnou složku společnosti, čemuž také odpovídá relativní slabost jejich hlasu ve vládních předpokojích a parlamentních kuloárech, pokud učiníme srovnání s jinými nátlakovými skupinami. Přesto by při jednotném postupu a efektivní organizaci jistě bylo možné zjednat si daleko větší respekt, jak ukazují příklady Francie či Nizozemí. Naši zemědělskou veřejnost však stále rozděluje vztah ke komunistické minulosti, kdy se zemědělství u nás od základů změnilo. Problém spočívá v tom, že jedna skupina hodnotí čtyři dekády optikou událostí padesátých let, a tudíž zcela záporně, zatímco druhá zase optikou praxe a výsledků v osmdesátých letech, a tedy poměrně kladně. Netřeba zdůrazňovat, že část politické scény spolu s nátlakovými skupinami, kterým slabost agrárního lobbingu hraje do karet, podporuje a udržuje popsané rozštěpení sofistikovanými prostředky ideového a mediálního vlivu. Přitom propast mezi oběma pohledy není nepřekonatelná, stačí si uvědomit délku a dynamiku celého období a hodnotit ho jako složitý celek.

Kolektivizace či rozkulačení venkova bezesporu patří k nejtemnějším kapitolám našich moderních dějin, neboť jejím nejhorším dědictvím je likvidace celé společenské vrstvy se silným, autentickým vztahem k půdě a zvířatům, k soustavné tvrdé práci, ke svému rodišti, kraji a národu, a zároveň vrstvy, jež byla respektovanou vesnickou elitou. Kolektivizace začala na jaře 1949 rozhodnutím o přechodu na sovětský model kolchozů a sovchozů, u nás nazývaných jednotnými zemědělskými družstvy a státními statky. Hned na počátku došlo k vyvlastnění pronajatých statků, které majitel nespravoval osobně. Sedláci hospodařící osobně museli propustit všechny zaměstnance a nadále směli zaměstnávat pouze členy vlastní rodiny. Následně jim byly zabavovány stroje za náhrady odpovídající zlomku ceny, jejichž reálného vyplacení se navíc zpravidla nedočkali. Byli vyloučeni z vázaného trhu4, tedy z nároku na potravinové a šatní poukázky, a tím plně odkázáni na volný trh s jeho výrazně vyššími cenami. Stupňováním předepsaných dodávek se je státní moc snažila uštvat a zlomit, aby vstoupili do družstev, nebo odevzdali hospodářství státnímu statku. Vybraní rolníci byli s celými rodinami a s minimem povolených osobních věcí vystěhováni z rodných usedlostí, jež obratem propadly státu. V letech 1950 až 1951 a znovu v letech 1953 až 1959 probíhala tato praxe na úrovni okresů, avšak mezi listopadem 1951 a srpnem 1953 byla zostřena jako celostátní Akce K5, při níž se s vysídlenci zacházelo jako se zločinci, povolené osobní věci určoval prokurátor, přidělenými místy pobytu bývaly nejnuznější příbytky v odlehlých koutech republiky a samozřejmostí zákaz vstupu na území okresu, odkud byli vystěhováni. Takto byly postiženy přes 4 tisíce selských rodin. Zcela běžná byla dlouholetá věznění v pracovních táborech pro neplnění dodávek, vylučování potomků ze studia a celá řada dalších brutálních metod.

Kolektivizace se oproti původním záměrům protáhla na celé desetiletí. Po drastické první vlně pronesl prezident Antonín Zápotocký v srpnu 1953 na Klíčavské přehradě naivní propagandistický projev, v němž prohlásil, že nikdo nebude nucen ke vstupu do družstva ani v něm držen násilím. Krátce nato se lavinovitě rozpadlo na půldruhého tisíce již založených družstev a jejich členové se vrátili k soukromému hospodaření. Teprve druhá vlna v letech 1956 až 1959 selský odpor definitivně zlomila. Vzhledem k tomu, že rozkulačení navazovalo na revizi pozemkové reformy z roku 1947, která postihla hospodářství o výměře 50 až 150 ha orné půdy a velkostatky nad 150 ha doposud zachované na výjimku, došlo v sektoru k velkému technologickému regresu6, tedy k opouštění pokročilých metod hospodaření ve prospěch zaostalejších postupů. Družstva totiž často zakládali chudí kovozemědělci7 a "kravičkáři"8, k řízení velkých hospodářství nebyla připravena zkušenostmi ani znalostmi členů, obzvlášť když bývalí "kulaci" v nich zprvu nesměli zastávat žádnou funkci. Do vedení státních statků zase bývaly dosazovány politicky prověřené osoby z jiných oborů, které najímaly po celé republice problematické pracovní síly, jež nebyly použitelné pro žádnou složitější práci v průmyslu. Dříve často dobře fungující odbytová zemědělská družstva integrující i zpracovatelský průmysl (družstevní mlékárny) naopak byla zrušena. Přesto paradoxně platí, že dokončení kolektivizace a rozbití přirozené struktury selského hospodaření vytvořilo podmínky pro rychlou modernizaci zemědělství shora v šedesátých letech, zejména v oblasti mechanizace. Například jenom hromadné zavedení kombajnů na sklizeň obilí znamenalo sloučení několika náročných činností do jedné: žeň obilí, vázání do snopů (ručně či samovazem), dosušování v panácích, svoz do dvora a výmlat. Znamenalo zároveň prudký pokles potřeby pracovních sil a jejich odchod z oboru, kterému napomáhaly i podstatně vyšší mzdy v průmyslu. Stroje postupně ovládly veškerou práci na poli a značný díl práce v chlévech.

Zemědělství sedmdesátých a osmdesátých let už vypadalo výrazně jinak, než koncem let padesátých. Malá družstva se sloučila do velkých celků, do jejichž vedení začali přicházet lidé s vysokoškolským odborným vzděláním a zaměstnaneckým přístupem k práci. Velkým dílem nebyli zatíženi ani vztahem k selské minulosti, ani aktivní účastí na kolektivizaci. Naplno se začala projevovat efektivita velkých celků umocněná mechanizací a všeobecným rozšířením chemických přípravků ochrany rostlin. Brzdou rozvoje družstev zůstával fakt, že stále se spíše jednalo o kolchozy než skutečná družstva, tedy že plnění centrálně stanoveného výrobního plánu mělo přednost před vlastními hospodářskými záměry družstevní samosprávy. Samořízení bylo usměrňováno jak okresní zemědělskou správou, tak politicky po stranické linii. Odrazem toho pak často byl velmi mělký vztah družstevníků k práci i společnému majetku. Příležitost pro iniciativu a podnikavost naopak nabízela přidružená výroba, kterou měly být řešeny chronické problémy s nedostatkovým zbožím a s těžkopádností dodavatelských řetězců. Fenoménem osmdesátých let se stalo JZD Agrokombinát Slušovice, které rozvinulo přidruženou výrobu v široké paletě náročných výrobků od insekticidů přes pneumatiky až po počítače. Jeho takřka zázračný úspěch se ovšem nezrodil náhodou. Zčásti byl výsledkem soupeření nedoceněných technokratů kolem dlouholetého premiéra Lubomíra Štrougala, usilujících o "výkladní skříň" své hospodářské politiky, se zkostnatělými stranickými špičkami kolem Gustáva Husáka. Ale kromě toho stál na cílené personální politice, která dokázala využít pracovní síly odchované Baťovou školou práce9, kterých byl tehdy na Zlínsku stále ještě relativní dostatek.

Politická změna po roce 1989 přinesla majetkové restituce a transformaci družstev, ale návrat k soukromému hospodaření zůstal z mnoha důvodů jen menšinovou záležitostí. Mnoho ekonomických parametrů ustálených před rokem 1989 zůstalo zachováno, zejména v rostlinné výrobě. Ještě v době vstupu do EU v roce 2004 byla průměrná rozloha orné půdy na jeden podnik pětkrát až šestkrát větší, než činil průměr dosavadních dvanácti členských zemí EU. Společná zemědělská politika EU byla nastavena na jinou strukturu zemědělství a společně s nevhodně vyjednanými a diskriminačními podmínkami vstupu to způsobilo šok v prvních letech omezené suverenity ČR v rámci EU. Naše zemědělství však opět prokázalo svou odolnost a životaschopnost, což ale vůbec neznamená, že by se dnes nacházelo v optimálním stavu. Nad otázkou, co je tím optimálním stavem a jakým směrem vykročit k jeho dosažení, se zamýšlejí v následujících článcích jednotliví autoři. Kéž jejich myšlenky padnou jako semínka do úrodné, dobře připravené půdy!