Schelling, Věky světa:
"Minulé je známo, přítomné je poznáváno, budoucí je tušeno."
Vážené dámy a
vážení pánové!
Obracíme-li se
v dnešní době k postavě svatého Václava s obzvláštní
naléhavostí, pak to znamená, že něco není v pořádku. Žijeme uprostřed
podivné civilizace, v níž je český národ ohrožen ve své holé existenci a
český stát jako tělo národa přišel o mnohé své údy. Slyšíme jen tlumený tep
jeho svatováclavského srdce a nevzdáváme se naděje, že tento posvátný orgán se
stane základem regenerace nové tělesnosti. Svou úvahu proto věnuji souvislosti
civilizace, státu a religiozity. Protože musí být krátká, bude i poněkud
zjednodušující.
Budování
civilizace je vrcholným lidským výkonem. Tvoří rámec veškerého lidského konání
ve světě. Giambattista Vico mluví o "mondo civile", o lidském světě. Jako každé
lidské dílo, je i každá civilizace odsouzena k zániku a lidé začínají
znovu od začátku. Nemohou jinak. Podle
Vica tvoří jádro civilizace její náboženství. Romantikové tomu říkali
"Zeitgeist", tedy duch doby. My mluvíváme o morálních hodnotách, ale nejde o
morálku, nýbrž o náboženství. Duchem evropské civilizace, jak ji známe zhruba
od 5. století až do poloviny 18. století, bylo křesťanství. S opuštěním
augustinismu - jak rozpoznal Ernst Troeltsch
- začala evropská křesťanská
civilizace slábnout a nechat se postupně dobývat novou civilizací atlantickou. Kulturní
a myšlenkové stopy po staré Evropě však zůstávají součástí naší tradice. Atlantickou
civilizaci můžeme též nazývat anglosaskou, protože jejím mocenským i ideovým
centrem se záhy stala Anglie. Politicky je výrazným mezníkem "Slavná" revoluce
v roce 1688. Myšlenkově její nástup charakterizují tři významná díla:
v roce 1687 Newtonova Philosophiae naturalis principia mathematica a
Lockeova Dvě pojednání o vládě a Esej o lidském chápání z let 1689-70. O
století později v lůně této nezletilé civilizace vznikají USA, které
v ní dnes hrají rozhodující úlohu.
Konflikt obou
civilizací poznamenal celé 19. a vlastně i 20. století. Dotkl se všech
evropských států. Krátce si tady něco řekněme o státech. Nebudeme se zabývat
jednotlivými typy států, nebo dokonce zkoumat, do jaké míry je daný mocenský
útvar již státem apod. Pouze je třeba zmínit se o tom, že kladení důrazu na
rozdělení mocí na výkonnou, zákonodárnou a soudní, jak je známe z Lockea a
v kanonické podobě z Montesquieua, není to nejpodstatnější. Je to důsledek
brutalizace moci, která se vymkla kontrole křesťanských institucí. Stát má
trojí poslání. Aby chránil a do budoucna uchovával své občany, musí za prvé
zavést vnitřní státní správu, která vytváří rámec všech činností kooperujícího
občanstva. Sem patří soudnictví, zákonodárství a výkonná moc úředníků. Druhou
funkcí státu je ozbrojená obrana společenství proti vnějšímu nepříteli. Nelze o
ní mluvit jen mimochodem, protože je pro stát konstitutivní. Stát bez vojenské
moci, jako je ten náš současný, přestává být státem. Třetím a završujícím
prvkem je náboženství. Jen ono může být
svorkou všeho ostatního, jen ono drží stát pohromadě. A navíc: pro civilizaci
je jejím jádrem implicitně (proto v dnešní době mylně mluvíme o pouhé morálce),
ale ve státě je jeho úloha dána explicitně. Starověký vládce v sobě sloučoval
funkce nejvyššího soudce, vojevůdce a velekněze.
České slovo
"náboženství" je poněkud zavádějící, neboť je odvozeno od jména Bůh. (Například
buddhismus je náboženství bez boha.) Řekněme, že náboženství se vždy vztahuje
ke sféře posvátného. Využijme však této obtíže k tomu, abychom pochopili
dvojí stránku "náboženství". Na jedné straně je to náboženství v užším
smyslu (dá se říci víra) a na druhé straně státem vyžadované prokazování
náboženské úcty. Tuto druhou stránku nazývám "religií" nebo "religiozitou".
Některé etymologie spojují toto slovo s latinským "religo", tedy
"svazuji". Je to tedy to, co svazuje v jeden celek, co každého zavazuje a
co je pro všechny posvátné. Nemůže existovat stát nebo celá civilizace nemající
vlastní religiozitu.
Jinak to lze říci
také tak, že neexistuje vpravdě sekulární stát. Není to také tak jednoduché, že
by religiozita atlantická vznikla sekularizací té křesťanské. Toto zdání plyne z
toho, že v obou případech jde o religiozitu, ale v tom druhém si to
neuvědomujeme. Směrodatný ráz vtisklo atlantické civilizaci osvícenství a jeho
osudná myšlenka pokroku. Na jeho základě vznikly různé ideologie čili
náhražková náboženství: socialismus, komunismus, anarchismus, nacismus, obdivný
kult vědy (scientismus), liberalismus. Všechny byly (případně ještě jsou)
bytostně protikřesťanské, i když u liberalismu nám to občas uniká. Základním
znakem osvícensko-humanistické religiozity je idea autonomie, která je explicitním
popřením heteronomního stvořitelského řádu světa. Všechno podle ní je založeno
jen na člověku jako na individuu (liberalismus), nebo jako na lidstvu
(humanismus), případně určité skupině lidí (komunismus, nacismus). Zvláštními
typy této religiozity je deifikace sexuálních menšin a ideologizace vztahu
člověka k tzv. Přírodě, která je přímou náhražkou Boha a dnes má formu
ekologického šílenství nebo vnucovaného vegetariánství a veganství.
Atlantická
religiozita má také vlastní kult. Jednotlivé státy mají své svaté. V USA
to jsou tzv. Otcové zakladatelé, u nás svatý Václav Havel. Mezi svatými jsou i
mučedníci, třeba v Německu to byl Horst Wessel. Existují posvátná místa a
posvátné dny, kterým se říká mezinárodní nebo světové dny například žen, dětí,
učitelů, ale též krys, vodky a prostitutek. Konají se obřady. Jako svaté knihy
slouží četné deklarace lidských práv. Kult má své mezinárodní i národní kněze.
U nás bychom rádi promítli image pontifika maxima do úřadu prezidenta.
My Středoevropané
tuto atlantickou religiozitu stále nejsme schopni zcela přijmout, protože
teprve v posledních desetiletích a předtím krátkou dobu první
československé republiky jsme nebyli atlantickou civilizací zcela pohlceni.
Habsburské říši se nepodařilo do ní proniknout a komunistický blok věřil, že
vytvoří civilizaci úplně novou. Křesťanská tradice v nás působí, a to
alespoň svou kulturní stránkou. Stále více lidí pociťuje anglosaskou nadvládu
jako břemeno podobné dřívějšímu SSSR. V obou případech oprávněně cítíme
prvek cizoty a v atlantické civilizaci se cítíme stejně nesví jako při
pokusu o tu komunistickou. Naše naděje se upírají k jakémusi
dvoustupňovému řešení.
Prvním krokem se
zdá být obnovení české státnosti doprovázené rázným odmítnutím atlantické
religiozity, a to pod vedením českých křesťanských patronů. Znamená to zcela
přehodnotit takové "hodnoty", jako je svoboda, lidská práva, tolerance,
otevřenost apod., jimž se podařilo infiltrovat i církev. Na tomto stupni pak
bude třeba najít spojence v dalších - hlavně středoevropských - státech,
aby se co nejhladčeji mohl uskutečnit druhý stupeň, jímž je vstup do zatím
neznámé nové civilizace. Osobně se domnívám, že nás spíše čeká opačný postup,
totiž že obnovit českou státnost bude možné až po nevyhnutelném rozvratu
atlantické civilizace.
Tak či onak, na svatováclavskou státnost je
nutno se připravovat, protože určitě přijde historický okamžik, v němž se
zúročí veškerá práce na obnovení české státnosti tak, aby byla oporou pro
relativně samostatné rozhodování českého národa. Ocitujme si na závěr Shakespeara:
"Být připraven, toť vše."
Děkuji všem za
pozornost.
