"Přehodnotit hodnoty - co by to bylo? Musí (už) zde být všechna spontánní hnutí, nová, budoucí, silnější: jenže tu jsou ještě pod falešnými jmény a odhady a neuvědomila si ještě sama sebe."
Friedrich Nietzsche: Vůle k moci (Přehodnocení všech hodnot)

Má-li se kdokoliv zabývat otázkou hodnot v dnešní době, těžko začít u někoho jiného než u proroka jejich přehodnocení. Nietzsche psal v době, kdy civilizace, v níž žijeme, prožívala svou první velkou krizi. Zaznamenal to i jeho o generaci starší kolega z basilejské univerzity Jacob Burckhardt. Tento historik poukázal na konec myšlenky pokroku v dějinách. Nietzsche, který s ním sdílel obdiv pro renesanci, promýšlel civilizační krizi v širších souvislostech. Její základy spatřoval ve svých pozdních dílech v údajně "dekadentní" morálce ztělesňované křesťanstvím. Podlehl přitom jedné iluzi, které i mnozí naši současníci podléhají. Domníval se chybně, že křesťanství je stále ještě dominantním náboženstvím jeho doby a zuřivě se prodíral do dávno otevřených dveří. Hlásal smrt Boha a nevěděl, že civilizace má již nějakou dobu křesťanského Boha Otce za mrtvého a že nanejvýš uznává boha filosofů, případně humanistů.

Zůstává ovšem v platnosti jeho požadavek přehodnocení všech hodnot, dokonce dnes zní ještě naléhavěji, protože si tuto nutnost uvědomuje mnohem více lidí. Kladou sobě i druhým otázky týkající se povahy, budoucnosti a možností záchrany (v módě je dnes naivní výraz "udržitelnost") naší civilizace. Hlasy volající SOS se velmi různí, ba dokonce si protiřečí. Někdo zoufá nad stavem "západní" civilizace, druhý ji chce hájit i s jejím způsobem života před najatými nájezdníky zvenčí. Jedni se dovolávají "křesťanského základu" naší civilizace, jiní obhajují její sekulární a tolerantní charakter. Tu se ozve obhájce humanismu, jindy zas slyšíme nářek nad "koncem Evropy". Jak si to lze vysvětlit?

MNOHOST CIVILIZACÍ

Nietzscheho selhání spočívá mimo jiné v tom, že nepochopil správně povahu naší civilizace. Je zajímavé, že to byl jeho následovník Oswald Spengler, který o třicet let později učinil zásadní krok správným směrem, když rozpoznal nutnost mluvit o civilizacích v množném čísle. Už Nietzsche v jedné poznámce psal o "indické, egyptské a čínské kultuře ... (a o) naší evropské kultuře". Spengler se opíral o Nietzscheho myšlenku kruhového pohybu dění a vypracoval ve svém Zániku Západu (první díl vydán roku 1918) koncepci vývojového cyklu civilizací, jichž v dějinách napočítal osm. Vedle Nietzschem letmo zmíněných čtyř rozebírá ještě civilizaci mezopotámskou, americkou (má samozřejmě na mysli Aztéky, Inky atd.), arabskou a antickou. Oddělil tedy antiku od západní civilizace. Nejen že ji vydělil jako samostatnou, ale dokonce ji postavil proti západní téměř jako její protiklad. Tím se významným způsobem odpoutal od svého inspirátora, původně klasického filologa, pro něhož zejména řecká antika byla velkým vzorem.

Spengler takto novým způsobem uchopil tři sta let starou a víceméně zapomenutou koncepci jednoho z posledních barokních myslitelů Giambattisty Vica. Vico jako první filosof dějin nevycházel ze Starého zákona. Přišel s myšlenkou diskontinuity a parciálnosti dějinného vývoje, když zavrhl představu jednotného dějinného procesu, který se týká celého (v dané době známého) světa. Pracoval s myšlenkou dějin jednotlivých národů, které chápal jako kulturně-náboženské celky a zavedl termín "mondo civile", občanský svět. Vico se pevně držel myšlenky Boží prozřetelnosti, ale doplnil ji lidskou účastí na vytváření světa. Tento lidský, občanský, dějinný svět stojí u něho v protikladu k přírodě, stvořené čistě Bohem, která zůstává člověku v podstatě nepochopitelná, zatímco i dějinám cizích, v prostoru i čase vzdálených národů, je schopen porozumět. Vico také předjal myšlenku Oswalda Spenglera, že každá civilizace probíhá určitý kruh a člení se na stadia. Vico jich určil šest. Zpočátku národ vytváří to, co je nezbytné, pak užitečné, příjemné, pohodlné a přepychové. Šestou fází je rozmrhání všeho, co bylo vytvořeno. Potom se takovému národu naskýtají tři možnosti. Buď silný jedinec ovládne situaci, nebo se národ poddá silnějšímu sousedu, případně zpustne a upadne do barbarství a vstoupí do nového civilizačního cyklu, jemuž říká "ricorso". Podle Vica se tak stalo v Evropě po rozpadu římské říše. Středověk byl jakési ricorso této říše. Vico ovšem termín "středověk" nepoužívá. Mluví o "druhém" nebo "obnoveném barbarství", ba dokonce o "nové době". To je zajímavé, protože v renesanci vznikla dnes ustálená periodizace starověk (tedy antický) - středověk (chápaný jako temná doba) - novověk (obnova antického jasu). Vicova Scienza nuova (Nová věda) byla publikována v roce 1725, a tak ji záhy zastínilo nastupující osvícenství.

Spengler měl své pokračovatele. Nejznámějším z nich je Angličan Arnold J. Toynbee. Centrálním pojmem jeho teorie byl pojem "srozumitelné oblasti historického zkoumání", který mu byl vodítkem pro prostorové a časové vymezení civilizačních útvarů, jichž určil dokonce 21. Významné jsou tři jeho závěry. Za prvé odmítl konvenční členění evropských dějin na starověk, středověk a novověk. Zatímco samostatný "starověk" představuje i u něho spřízněná helénská, tj. antická společnost, považuje stejně jako Spengler středověk a novověk za jediný celek Západu. (Tomu budeme oponovat, zatímco následující dva přijímáme.) Za druhé velmi přesvědčivě popíral koncepci jednotné civilizace. Za třetí prokázal, jak je ošidné činit rychlé závěry o hodnotě jednotlivých civilizací, a vycházel přitom z teze "filosofické rovnocennosti všech zástupců druhu". Název této kapitoly "Mnohost civilizací" je doslova převzata z titulu významné práce polského myslitele Felikse Koneczného, který také navázal na Oswalda Spenglera, ovšem svébytným způsobem. Jednotlivé civilizace sice mají svou historickou existenci, ale slouží dále v dějinách jako obecné typy podobné Weberovým ideálním typům. Uveďme si jeden zajímavý případ. Německou kulturu pojímá jako variantu byzantské civilizace. Podobnosti shledává například ve vztahu světské a duchovní moci, který dospívá ke své vrcholné podobě v luteranismu. Historický původ neobvyklého propojení Byzance a Německa spatřuje Koneczny v manželství císaře Oty II. s byzantskou princeznou Theofano. Také významný historik Fernand Braudel hájí mnohost civilizací s poukazem na to, že užívání slova "civilizace" v singuláru poukazuje na dvojici výrazů civilizace - barbarství, a je tudíž výrazem pocitu nadřazenosti jedné civilizace nad druhou. Budeme se tedy držet koncepce civilizační (historické i geografické) plurality civilizací.

NAŠE CIVILIZACE

Jaký má civilizace, v níž žijeme, zeměpisný rozsah a kdy se vlastně v dějinách objevila? Historik Jacques Le Goff si položil otázku, kdy období středověku, předmět jeho celoživotní práce, vlastně skončil a přešel v novověk. Ve své studii O hranicích dějinných období podnikl toto zkoumání a došel k pozoruhodnému závěru, že všechna dříve uváděná hraniční data, včetně roku 1492, jsou mylná, že středověk skončil daleko později a že přelom mezi středověkem a novověkem nastal až kolem poloviny 18. století. Le Goff chápal tato dvě období jako dvě následné periody téže civilizace. Nicméně již z jeho argumentů je zřejmé, že v polovině 18. století nastalo něco víc než jen střídání období. Oswald Spengler správně poukázal na odlišnost antické civilizace, ale považoval tzv. "středověk" a "novověk" za součásti téže západní civilizace. Je ovšem obtížné - ne-li nemožné - uchopit celek nějakého civilizačního útvaru od jeho vzniku až do jeho konce, žijeme-li uprostřed něho. Když se ovšem blíží konec, stává se tato úloha snazší. Pak se dá nejen předpovídat konec, jak to učinil Spengler, ale lépe se hledá i počátek. O to se v obou směrech pokusil katolický kněz, teolog a zejména filosof Romano Guardini ve své práci z roku 1950 s charakteristickým názvem Konec novověku. Guardini sice nehovoří o zvláštních civilizacích a podržuje konvenční schéma antika - středověk - novověk, ale přece je zkoumá jako myšlenkově rozdílné světy. Důraz klade na vznik novověku a jeho kontrast se středověkem. Pak zkoumá současnou situaci a dochází k závěru, že " ... novověk se chýlí ke konci. ... Mnoho příznaků naznačuje, že nastává pokles ... idejí." Tento pokles pak Guardini podrobně rozebírá. Pozoruhodný je mimo jiné jeho optimismus, s nímž předpovídá význam a podobu křesťanství v nadcházejícím věku.

Ukazuje se, že v polovině 18. století došlo k výraznému zlomu v dějinách Evropy. Foucault viděl dva přelomy: v polovině 17. století a na začátku 19. století. Jeho strukturalistické pojetí je zajímavé, ale nevychází z historického srovnání odlišných civilizací, z něhož vyšly koncepce výše uvedených myslitelů. Mnozí další činí rozdíl mezi dobou "moderní" a "předmoderní", do níž zahrnují prakticky veškerou historii zhruba před rokem 1750. Moderní doba tak má výsadní postavení. Je to prostě civilizace odlišná od všeho, co předcházelo, i toho, co nepatří do "západního" prostoru. Rok 1750 je pro vyznačení civilizačního přelomu význačný dvěma událostmi. Evropská civilizace v něm symbolicky umírá s J. S. Bachem a nástup nové civilizace signalizuje první explicitní formulace pokroku jako principu dějinného vývoje, kterou v jednom ze svých raných pojednání podal Turgot.

Odkud se ta naše civilizace vzala? Dá se říci, že k nám připlula spolu se svým hospodářským systémem, s kapitalismem. Je zajímavé, že s jeho prvotními projevy v Itálii si tehdejší civilizace ještě dovedla poradit, ale od druhé poloviny 15. století, kdy se ve Flandrech rozmáhal obchod a zejména s ním spojené finančnictví (první burza) se kapitalistický proces stal nezadržitelným. S ním je záhy spojen vznik nové, dnes stále pevněji vládnoucí vrstvy, globální plutokracie. Podle Wernera Sombarta se na jejím vzniku podílely průbojné menšiny, například hugenotští emigranti. Brzy nato přichází mohutný politický impuls, jímž je zvláštní, shora vyvolaná reformace v Anglii. Jeden současný anglický historik se vyjádřil, že Anglie se za vlády Jindřicha VIII. vzdálila od Evropy. Tento stav upevnila jeho dcera Alžběta I., která se zbavila hlavního konkurenta, Španělska, a z Anglie (mimo jiné i pomocí pirátství) učinila hlavní námořní velmoc, což bylo rozhodující nejen vojensky, ale také ekonomicky. Přesně 100 let po zničení španělského loďstva byl zrod nové civilizace zpečetěn spojením Anglie a Nizozemí, jediných dvou států, jež se vymkly z evropského systému, který se držel stavovského uspořádání a v ekonomice se bránil lichvě. Ideově dostává nová civilizace svůj výraz v osvícenském hnutí. Základní kámen k němu položil John Locke, na něhož ve Skotsku navázali David Hume a Adam Smith. Locke byl inspiračním zdrojem všech francouzských osvícenců, počínaje Voltairem. První zemí, jež byla osvícenci přímo vytvořena, byly Spojené státy americké. Vzápětí po nich vyrvala osvícenská civilizace Evropě jejího nejvznešenějšího představitele, jímž byla Francie. Je jedním z mnoha paradoxů dějin, že právě úhlavní politický nepřítel Anglie, Napoleon Bonaparte, rozesel původem anglické osvícenství po celé Evropě a tím završil vznik nové civilizace.

Nová dravá civilizace postupně pohlcovala další a další území a státy. Jejím centrem vždy byla dobová finanční metropole. Postupně to byly Antverpy, Amsterodam, Londýn, New York. Se vzdáleností od centra jsou jednotlivé země považovány za více a více "zaostalé" a ty na samé periferii jsou pouhými polokoloniemi bez nároku na vzestup. Když se o něj pokusí, tak se je snaží anglosaské centrum potlačit, utlumit a nedovolit vytvoření jejich konkurenceschopnosti, případně si je plně podrobit. To platí o Rusku (např. krymská válka), Balkánu a také střední Evropě.

Popsaná civilizace často nazývá sebe samu civilizací západní neboli Západem. Toto označení získalo další význam rozdělením na západní a východní blok v letech 1945 - 1990. Proto se také mluví o západních hodnotách. Západoevropští myslitelé používají výrazy "Západ" a "západní" pro právě načrtnutou kontinuitu dějin od starých Řeků po dnešek. Spengler od Západu oddělil řecko-římský starověk jako zvláštní antickou civilizaci. Jestliže přistoupíme na další rozdělení, nemá smysl nazývat jak středověkou, tak novověkou civilizaci stejným jménem. Navíc se ukázalo, že termín "Západ" je ideologicky přetížený. Přesto má nějaký význam. Domnívám se, že Západ není jménem jedné z civilizací, nýbrž je pojmenováním civilizačního prostoru, v němž se časově střídají jednotlivé civilizační útvary, které na sebe navazují sdílením tradic. Je to podobný civilizační prostor, jako jsou Blízký východ nebo Indie.

Pokusme se pojmenovat civilizace, pro něž jsem dosud používal pracovní názvy "středověká" a "novověká". Novověká civilizace vznikla v západní Evropě blízko Atlantického oceánu, v Anglii a v Nizozemí. Rozšířila se záhy přes oceán do severní Ameriky a pak prostřednictvím atlantické Francie do Evropy. Je tedy nasnadě nazývat tuto civilizaci atlantickou. Bývá obvykle označována jako euroatlantická. To není správné. Za prvé do ní plnohodnotně nepatří země ve středu, na východě a na jihu Evropy. Pouze státy blízko Atlantiku se na ní podílejí zcela. Za druhé z ní vymizel zásadní evropský tmel - křesťanství. Evropa bez křesťanství prostě nemůže být evropská. A za třetí se dnes ukazuje, že Evropu v masivním měřítku pohlcuje anglosaský element, který je v atlantické civilizaci naprostým hegemonem, zatímco ve středověku hrál podružnou roli. Anglosaská Evropa nemůže být evropská. Evropská byla bezesporu právě předchozí civilizace středověká, jež se táhla od Lisabonu až za Moskvu. Proto je správně nazývat onu středověkou křesťanskou a celoevropskou civilizaci, kterou známe od Merovejců do poloviny 18. století, civilizací EVROPSKOU. A užití slova "evropská" v této souvislosti je dodatečným důvodem, proč z pojmenování současné civilizace vynechat neblahé slůvko "euro" a nazývat ji jednoduše ATLANTICKOU. Vrátíme-li se na základě učiněných rozlišení k problému naší příslušnosti k tzv. Západu, můžeme konstatovat, že patříme do západního civilizačního prostoru a že jsme se sice stali dobytým územím atlantické civilizace, ale hrajeme v ní nedůstojnou úlohu. Civilizace, v níž žijeme, tedy rozhodně není ani křesťanská, ani nadále evropská. Je ovládána náhražkovou religií, jíž je protikřesťanský humanismus lidských práv nadřazených Řádu Stvoření. Z ní plynou současné atlantické hodnoty, které bychom rozhodně neměli nazývat "evropskými".

CIVILIZACE A NÁBOŽENSTVÍ

Půl století před Vicem (roku 1681) oslavil brilantní řečník biskup Bossuet ve svém spise Pojednání o světových dějinách úlohu Boží prozřetelnosti v dějinách a zkoumal vznik křesťanství. Vico Boží prozřetelnost také chápe jako určující sílu v dějinách, ale jeho přístup je zcela nový. Jak bylo řečeno, jako první se zabýval dějinami jednotlivých civilizací (= národů: Židé, Chaldejové, Skytové, Féničané, Egypťané, Řekové, Římané). Jeho další neméně důležitou myšlenkou je obecný význam náboženství pro konstituci civilizací. Náboženství chápe objevně nejen jako víru, ale též jako úhelný kámen každé civilizace. (Tento aspekt náboženství budeme nazývat religií.) Podle Vica neexistuje národ bez náboženství: "Člověk ... miluje hlavně svůj vlastní prospěch. Tudíž nic jiného než božská prozřetelnost jej musí udržovat v řádu." Jinak řečeno, jde mu také o státotvornou funkci náboženství chápaného jako "religio". Původ tohoto výrazu není zcela jasný. Zřejmě znamená "svědomitý ohled na ... (bohy)" nebo "svazek (jednotlivce i obce) s bohy". Pro Římany znamenal mnoho. Bez religio se neobešly žádné hry a vůbec občanský život. Víme, že odtud pocházelo pronásledování křesťanů, kteří se odmítáním religiózních kultů vyřazovali ze svazků obce.

Z osvícenců si význam náboženství nejlépe uvědomoval J. J. Rousseau. Ve Společenské smlouvě navrhuje pro svou republiku tzv. občanské náboženství, a to pro jeho nezbytnost, nikoliv - na rozdíl od rafinovaných amerických osvícenců - jako nějaký ústupek naivnímu smýšlení lidu. Jeho obdivovatel Robespierre tuto myšlenku vtělil do kultu Nejvyšší bytosti. Na rozdíl od francouzských revolucionářů předstírali američtí osvícenci zakládající USA, že se přidržují křesťanského náboženství. Po přečtení Deklarace nezávislosti a dalších dokumentů ustavujících Spojené státy americké je ovšem zřejmé, že Jefferson i ostatní "otcové zakladatelé" dali návod, jak odzbrojit (tj. "humanizovat") křesťanskou víru, zahnat ji do koutku hlubokého soukromí a pro veřejnost ponechat pokrytecké vnější projevy v podstatě přirozeného, nikoliv zjeveného náboženství. Koneckonců i s tím se v USA postupně loučí. V Deklaraci nezávislosti je asi poprvé formulován princip humanizace křesťanství: "Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí".

Proces potlačování křesťanství, jež bylo náboženstvím a religií evropské civilizace (v našem slova smyslu), pokračoval spolu s šířením atlantické civilizace po evropském kontinentu. Historické procesy často teprve postupně rozvíjejí, v různých aspektech ukazují a stupňují klíčové historické jevy. V atlantické civilizaci je to její protikřesťanská tendence, která se maskuje jako "sekularizace", zesvětštění. Mělo by jít "jen" o odstranění jakéhokoliv veřejného náboženského projevu a o privatizaci náboženství. Ve skutečnosti je tomu jinak. Sekularizace znamená nastolení nové, nenáboženské religie, která je vůči křesťanství ostře nepřátelská, podobně jako byla religie komunistická nebo nacistická. Jejím obsahem jsou tzv. lidská práva. Člověk zaujal božskou pozici. Nejprve jakožto rodová bytost, pak jako jednotlivec a osobnost, nyní jako geneticky naprogramovaný příslušník nějaké menšiny.

Jako každá podobná religie i tato má své modly, své obřady, své chrámy, své církve (např. církev genderová, církev ekologistická apod.) a sekty (např. nudisté, vegani apod.). Podrobný rozbor těchto jevů nás ještě čeká. Nyní obraťme pozornost k ústřední modle atlantismu. Jsou to peníze. Jen letmo se musíme zmínit o tom, že atlantická modla peněz není zcela přesně to, co známe jako "mamon". Nejsou totiž modlou vedle jiných, jsou nejvyšším bůžkem atlantické civilizace a chrámy mají na každém rohu. Mám tím na mysli banky a obchodní centra - nejhonosnější stavby ve svém okolí. V dřívějších civilizacích byly peníze měřítkem hodnoty spotřebních statků, dnes jsou hlavně kapitálem, který se stal jediným nositelem a šiřitelem moci. Všechno má pro kapitál svou jednorozměrně měřitelnou hodnotu, vše se dá koupit a prodat.

HODNOTY A AUTONOMIE

Do centra pozornosti se tak v naší současné civilizaci dostalo hodnocení a zhodnocování. Není proto náhoda, že v atlantické civilizaci je řeč o hodnotách tam, kde se v evropské civilizaci mluvilo o "dobru" nebo "dobrech". V češtině tomu odpovídá i etymologie slova "hodný". Původní slovanský význam souvisí s řeckým i germánským "dobrý" (agathos, gut, good). I dnes řekneme, že "to dítě je hodné". Ve staré češtině (14. století) převažoval význam "vhodný, slušný, náležitý". Pak nabyla "hodnota" stejného významu, jaký má pozdně latinské "valor" odvozené od "valere", tj. "být zdravý silný, platný". V mnoha evropských jazycích prodělalo slovo tohoto významu dlouhou cestu až ke dnešnímu, převážně ekonomickému smyslu. Posléze se objevilo jako obecné označení toho, co je pro člověka cenné, důležité. Z výkladu plyne, že výrazy "evropské hodnoty" nebo "tradiční hodnoty", jež se občas používají jako protivy, jsou přinejmenším nevhodné. Evropská civilizace, jejímž pojivem bylo křesťanské náboženství, hodnoty nepotřebovala. Teprve sekularizovaná atlantická civilizace se svou humanistickou religií lidských práv potřebuje "hodnoty", tedy pevné body, o něž by se mohla opřít. Zpětně se pak výraz "hodnoty" promítá do minulých i v současnosti existujících cizích civilizací, jejichž způsob myšlení a mluvení se od našeho liší. Budeme tento úzus respektovat, avšak musíme si být vědomi předchozího procesu, který ostatně pokračuje dále, takže je možné, že za pár set let si budou naši potomci lámat hlavu tím, co jsme mysleli "hodnotami".

Dopracovali jsme se k tomu, že v dějinách poměrně nový výraz "hodnota" v etickém nebo kulturním smyslu pro nás představuje něco cenného. Je to něco, podle čeho se můžeme orientovat ve svém jednání. Něco, co sdílíme s ostatními příslušníky různých skupin, do nichž patříme. Jedná se tedy o pluralitu hodnot. Pluralita může být chápána různým způsobem. Této hodnotové pluralitě se dá postmodernisticky rozumět tak, že se bere jako pluralita bytostně neuspořádaná. Hodnoty jsou nahodilé, jejich souvislost je v zásadě nedeterminovaná a nepredikovatelná.

Aby se taková pluralita úplně nerozpadla, je jí dnes přisuzován charakter HRY. Ekonomika je například "hrou tržních sil", v politice vše závisí na "velkých hráčích". Jazyk se podle Wittgensteina skládá z jednotlivých "jazykových her". V atlantické civilizaci se postupně všechno stává hrou. Mládež je zahlcována hrami všeho druhu. Ta práce je nejlepší, která je vlastně hrou. Mezi lidmi má panovat "souhra". Každá hra má svá pravidla. I ta jsou nahodilá. Pravidla máme všude tam, kde v evropské civilizaci panovaly zásady a principy. Na rozdíl od nich je pravidla možno libovolně měnit, pokud o tom dojde k dohodě. Dohody a konvence můžeme koneckonců rovněž chápat jako hry.

Nahodilé hodnoty, jejich hra a souhra i dohoda o pravidlech jsou bezradnými důsledky základního východiska atlantického myšlení. Tím je idea autonomie. Jejím opakem je heteronomie. Česky vyjádřeno, buď si člověk, národ a lidstvo dává své zákony sám, nebo mu je dává nějaká vnější síla. Autorem klasické formulace etické autonomie je Immanuel Kant. Postavil svůj kategorický imperativ proti křesťanskému imperativu Božímu. Atlantickou civilizaci tak zaklel do podoby psa honícího svůj ocas. Dnešní filosofové (třeba Jürgen Habermas, prominentní ideolog Evropské unie) si stále lámou hlavu nad tím, jak v etice a politice stanovit pevné a funkční zákony jednání, které by plně respektovaly autonomii čili sebeurčení všech zúčastněných subjektů a nevedly zároveň k chaosu. Zejména chápání svobody v autonomistickém pojetí se zaplétá do neřešitelných antinomií. S odmítnutím heteronomie souvisí také odbourání všech autorit. Antiautoritativní pedagogika nutně vyústí v úpadek školství a zejména v rozložení rodiny. Je tedy vidět, že postulát bezpodmínečné autonomie vede k rozkladu uceleného souboru toho, čemu říkáme hodnoty, na hodnoty jednotlivé, jakoby rozházené. Potom je věru nejpoctivějším řešením problému hodnot ono postmoderní. Nebo ne?

HODNOTY A ŘÁD

Morální a hodnotová autonomie činí atlantickou civilizaci zcela bezbrannou vůči civilizacím okolním. O Indii to zatím spíše tušíme, ale čínské úspěchy pozorujeme zřetelně. Je nesprávné tvrzení, že v Číně byl nastolen kapitalismus, nebo nelogicky současně vyslovované pohrdání Čínou jako reliktem komunismu. Číňané se prostě vrátili ke svým kořenům a šikovně ve svém vlastním civilizačním rámci používají proti atlantické civilizaci její kapitalistické zbraně. Akutní je ovšem problém islámu, který se vynořil spolu s masovou imigrací muslimů do Evropy. V tomto případě by chybné hodnocení situace mohlo mít katastrofální důsledky. Ono totiž nejde o vpád inferiorních barbarů do naší civilizace. Naše atlantická civilizace je totiž nejen slabá a nedovede ani fyzicky ubránit své obyvatelstvo, ale podstatné je to, že její hodnoty stojí níže než hodnoty údajných barbarů. Oni jsou nám morálně nadřazení, protože mají svůj striktně heteronomní islám, kdežto my jen hrajeme své postmoderní hodnotové hry.

Řekli jsme si, že autonomie přivedla k rozkladu jistý hodnotový celek. Asi nejlepším pojmenováním tohoto celku je slovo "řád". Abychom překonali stav civilizačního rozpadu, nesmí být řád chápán jako něco nahodilého, jako hra, případně jako pokud možno otevřený systém znaků, jak to pojímají strukturalisté.

Od počátků této civilizace, tj. od osvícenství, se objevují ideová i politická hnutí, umělecké směry a filosofické osobnosti, jež si jsou vědomy prekérní civilizační situovanosti atlantického lidstva. Dá se mluvit o určité protitradici uvnitř atlantismu, jež oponuje vlastní tradici atlantické. (Pozor, i atlantická civilizace se svými hodnotami má svou vlastní a dnes silně zakořeněnou tradici! Proto je výraz "tradiční hodnoty" nejednoznačný.) Většinou - byť nikoliv nezbytně - navazuje na předchozí, evropskou, civilizaci. Hledání, znovuobjevování a současně přehodnocování takových hodnot je naším myslitelským úkolem pro budoucnost. Ohniskem tohoto myšlení by mělo být úsilí o nalezení ŘÁDU. Žádný řád (ontologický, společenský, logický apod.) nelze ustavit, není totiž autonomní. Je třeba jej jakožto heteronomní (na nás nezávislý) nalézat, jako se v justičním řízení nalézá právo. Řád také nelze svrhnout, jak se domnívají revolucionáři. Nepomůže žádná dohoda ani hra. Hledejme tedy inspiraci u autorů (a autorit) v minulosti.

Pro myšlenkový boj uvnitř civilizací je typické neustálé potlačování opoziční protitradice. V Římě se tomu například říkalo damnatio memoriae. V Egyptě 14. století před Kristem byla zahlazována památka na faraóna Achnatona. Atlantická civilizace již nemá podobné možnosti, a tak používá rafinovanějších metod. Nejúčinnější je vždy - zapomnění. Pro inspiraci k rozvíjení myšlenky neautonomního řádu vytáhněme ze zapomnění autora, pro kterého ani nemusíme zacházet do příliš vzdálené minulosti. Ve stejné době (kolem roku 1916), v níž Spengler psal a dokončoval první díl Zániku Západu, psal a nedokončil Max Scheler svou studii Ordo amoris (= řád lásky). Tato a další tři drobné práce jsou dostupné v českém překladu Jaromíra Loužila z roku 1971. Uveďme si stručně některé důležité myšlenky. V úvodu Scheler napsal: "Ať už zkoumám nejvnitřnější podstatu nějakého individua, historického období, rodiny (nebo) národa ..., nejhlouběji ji poznám a pochopím, jestliže jsem poznal systém jejich hodnocení, ... (jehož) jádrem ... je ... řád lásky a nenávisti". Tento řád je podle autora vůči člověku vnější (heteronomie!), v časové dimenzi jej člověk poznává prostřednictvím osudu a liší se od individuálního určení každého člověka, jež "připadá v plánu spásy světa právě tomuto subjektu". I ono však není tvořeno člověkem a člověk má svobodu je ignorovat. Ve filosofii posledních dvou a půl století snad nenajdeme ostřejší odmítnutí principu autonomie: "Ordo amoris je tedy jádrem světového řádu jakožto božského řádu. Tento světový řád zahrnuje i člověka." Ba i poznání je podřízeno tomuto řádu: "Jeho svět hodnot neurčují a nevymezují poznatelné věci a jejich vlastnosti, nýbrž jeho svět hodnotových podstat ... určuje bytí, jež je pro něj poznatelné."

Jako my můžeme navázat na myšlenky Schelerovy, tak on navazoval na myšlenky jednoho z posledních velkých filosofů předchozí, tj. evropské, civilizace, jímž byl Blaise Pascal. Také on psal o řádu, který nazýval řádem srdce (l´ordre du coeur). Scheler upozorňuje na to, že srdce není "sídlo zmatených stavů, ... hnutí mysli nebo ... sil, které ... člověkem zmítají sem a tam ..., nýbrž souhrn jasně zaměřených aktů, funkcí, které v sobě nesou přísnou ... samostatnou zákonitost ..., v jejíchž funkcích se nám zjevuje přísně objektivní sféra skutečností". Proč je toto pro nás důležité? Osvícenství způsobilo, že rozumově-duchovní oblast byla podrobena devastující redukci, a to redukci na ratio, tj. na kalkulativní a analytickou funkci, z níž se stal pouhý pořadatel empirických dat. Důležitější je však rozumová schopnost intelektivní a receptivní, schopnost vhledu a přímého názoru. Osvícenství tuto lidskou rozumovou schopnost ignoruje a prohlašuje ji za součást emocionality, a tudíž za něco "iracionálního". V návaznosti na Pascala se tak Scheler pokusil tuto oblast rehabilitovat.

ŘÁD A HIERARCHIE

Ke konceptu řádu hodnot neodmyslitelně patří myšlenka hierarchie hodnot. Scheler často jedním dechem hovoří o řádu i o hierarchii, o "hierarchicky uspořádané říši hodnot". Jednota oné říše "objektivně tkví v jednotě zákonitosti její stupňovité výstavby". Řád byl po celou dobu trvání evropské civilizace pevně spojen s myšlenkou jeho hierarchické, stupňovité struktury. Na jejím úsvitu, asi počátkem 6. století po Kristu je pro tajemného novoplatónského myslitele Dionysia Areopagitu slovo "hierarchie" jedním z klíčových výrazů jeho teologie. Stupňovité uspořádání nebeských bytostí v "hierarchie" nesměřuje stále blíže k Bohu, nýbrž naopak se šíří od Boha směrem dolů. Od Boha vychází řetěz bytí (tzv. emanace bytí) dávající postupný vznik nižším a nižším bytostem. Hierarchie je tím nejostřejším protikladem rovnosti. Ještě renesance ctí princip hierarchie. Vyšší, intelektivní rozum, jenž umožňuje vhled do hierarchického uspořádání, byl osvícenstvím zavržen a zbývající ratio má přístup jen k tomu, co je uchopitelné analyticky, diskurzivně. Na začátku 19. století je uspořádání jsoucen zachováno, nicméně s opačnou orientací. Postup od nejnižšího k nejvyššímu se stal krokem na cestě k pozdějšímu evolucionismu.

Narazili jsme na základní předpoklad hledání řádu. Nesmíme očekávat, že by se mohl obejít bez hierarchického uspořádání hodnot. Rovnost lidí před Bohem a před zákonem nelze ani zobecnit na vše, co se týká lidí, natož ji prohlásit za všeobecný zákon. Lze ji připustit jako pouhý postulát tam, kde bychom mohli upadnout do nespravedlnosti.

HLEDÁNÍ HODNOT

Nové hodnoty nemůžeme vynalézt, zkonstruovat, vymyslet. To by bylo jednání přesně podle atlantického postulátu autonomie, jehož legitimitu odmítáme. Atlantická představa, že je třeba "měnit svět", je nebezpečnou iluzí. Hodnotový řád má původ mimo naši vůli a bude potřeba hodně trpělivosti, než jej nalezneme. Vůbec netušíme, jaké konkrétní rysy bude mít civilizace, která nahradí v evropském civilizačním prostoru tu atlantickou, a kdy a za jakých okolností to nastane. Ponechme prognózy prognostikům, kteří většinou jen extrapolují do budoucnosti současné trendy. Neumějí zahrnout do svého myšlení diskontinuitu.

V našich intelektuálních silách přece však něco je. Je to nutná namáhavá destrukce atlantických humanistických hodnot. Přitom je třeba si uvědomit, že odmítnutí něčeho jakožto hodnoty ještě neznamená jeho úplné zavržení. Často jde o to, že daný význam "ztratil na hodnotě", obrousil se a zdeformoval. O "rovnosti" byla řeč. Dalším dobrým příkladem je "svoboda". Bude nutné zavrhnout její výklad jako "nezávaznosti a libovůle" a položit důraz na její návaznost na řád. Vzhledem k tomu, že první výklad svobody je nakažlivě rozšířen, bude asi lépe svobodu nadále nezahrnovat do říše hodnot. Podobné potíže skýtá "lidskost, humanita". Nemáme zde místo pro rozbor této hodnoty, neboť se jedná o komplikovanou záležitost.

Na úplný závěr se obloukem vrátíme k Nietzschemu, jehož další chybou bylo, že si zahrál na proroka. Je ale třeba uznat jeho jasnozřivost při výčtu hodnot, které pokládal za falešné. Jejich přehled uvedl ve své poznámce z roku 1888 (Pozdní pozůstalost 16/82) následovně: "svoboda, rovná práva, lidskost, soucítění, génius, lid, rasa, národ, demokracie, tolerance, milieu, militarismus, civilizace, emancipace žen, pokrok a sociologie". Ne ve všem je možno s Nietzschem souhlasit, ať už zásadně, nebo proto, že po čase je daný pojem chápán jinak. Přesto tento seznam vnímejme jako inspiraci a podnět k zamyšlení.