Vážené dámy, vážení pánové,
ekonomickým leimotivem po roce
1989 se stal termín volného trhu. A to přesto, že v čisté podobě se nikde na
svět nevyskytuje. Naopak ve velkých obchodech mezi globálními hráči vidíme
spíše prvky kartelových dohod. Termín volný trh lze tedy spíše přeložit jako
cílenou podporu globálních hráčů, kteří vytvářejí pravidla, na úkor domácích
hospodářských subjektů.
Plyn kupujeme v Německu za
čtyřnásobek nákupní ceny, prý ve jménu společného evropského trhu, elektrickou
energii odevzdáváme na lipskou burzu a pak zpět kupujeme za německé ceny, bez
ohledu na naše výrobní náklady. Vyvážíme kulatinu, místo jejího zpracování na
našem území a pak dovážíme zpracované dřevo. Stejně tak vyvážíme krmiva a místo
něj dovážíme maso. A tak bychom mohli pokračovat. Ne s příliš velkou nadsázkou,
můžeme tento ekonomický model označit za koloniální.
Když se mluví o našem národním
obrození v 19. století, většině lidí se vybaví jazyk, literatura, hudba,
folklór a jiné převážně kulturní počiny. Je dobré si uvědomit, že naši
kulturní a politickou emancipaci musela nezbytně doplnit emancipace ekonomická.
Díky ní byl náš národ proveden do moderního světa. Klíčovou roli v tomto
procesu sehrálo budování nacionálně-českého bankovního kapitálu, které
trvalo zhruba padesát let, od vzniku první záložny ve Vlašimi v roce 1856 do
roku 1905, kdy byla dobudována komplexní ryze česká bankovní soustava. Bez domácího kapitálu totiž nelze
budovat ani domácí průmysl ani domácí hospodářství, což platí i dnes.
Nezapomeňme na profesora Albína Bráfa, který přišel
s konceptem třetí fáze národního obrození, tedy fází ekonomické
emancipace, která měla přirozeně navazovat na předchozí fázi literární a
politickou. V jeho pojetí byla ekonomická emancipace už faktem, proto
často používal heslo od "rovnocennosti k rovnomocnosti", což znamenalo, že
čeští podnikatelé a kapitál by měl mít stejnou sílu a postavení jako německý mluvící
podnikatelé v Čechách. Z povinnosti připomínám jedinečnou roli prof. Bráfa
při výchově nastupující generace ekonomů.
Historickou ústřední roli sehrála Živnostenská banka, k
jejímuž založení dali v roce 1868 impuls přední osobnosti českého veřejného života. Vznikla
spojením více než stovky malých družstevních záložen a do znaku si dala včelí
úl, který vyjadřoval jak pracovitost a spořivost, tak i to, že mohutná řeka
úspor v bance vzniká z vkladů drobných střadatelů. Začala s podporou cukrovarů
a pivovarů a dalšího zpracování zemědělské produkce, kterým poskytovala nejen
úvěry, ale i komisionářský výkup. Snažila se podchytit celý spotřební řetězec
od prvotní suroviny po finální výrobek. Budování zpracovatelského průmyslu
vedlo k rozvoji českých strojírenských a dodavatelských firem. Postupně
Živnobanka podchycuje celý segment potravinářských,
strojírenských a textilních firem.
V roce 1905 došlo k zajímavému jevu. Vídeňské ministerstvo financí
zjistilo, že rakouská koruna obíhá v historických českých zemích prakticky
samostatně. Tím pádem se s českou ekonomikou již před První světovou válkou
muselo počítat jako se samostatnou jednotkou, která bude fungovat a rozvíjet se
směrem, který si sama určí.
V návaznosti
na tento fakt napsal ředitel Živnobanky Dr. Jaroslav Preiss velmi důležitý
článek do Národních listů, kde zmínil, že "velké dílo emancipace od Vídně
je v hrubých rysech připraveno". Tato slova
okamžitě pochopili lidé, kteří se vyznali ve finančnictví. Opačný záměr popsal ve spise
Mitteleuropa z roku 1915 Friedrich Naumann. Jeho představou byla ekonomická
kolonizace Rakousko-Uherska, silným německým resp. říšským kapitálem, a
vytvoření jednoho ekonomického prostoru, který bude ovládán z Berlína.
Po válce, v roce 1918, se stala Živnobanka organizačním centrem mladého
československého průmyslu. S Preissem konzultoval president Masaryk a
několikrát ho navštívil v jeho bytě na Výtoni. Díky nostrifikaci se
pod kontrolu českého kapitálu dostaly strategické podniky jako Pražská
železářská společnost, Báňská hutní v Třinci, Ringhoffer a cukrovarnická
skupina Schoeller. Koncem 20. let Preiss dotvořil také strukturu svazu
průmyslníků.
Z provinční
ekonomiky, závislé na mocných sousedech, dokázali naši předci vytvořit
fungující hospodářský celek, patřící k nejvyspělejším v Evropě.
Je třeba
říci, že žádná banka, která má
podporovat domácí průmysl, nebo jakékoliv národní
hospodářství, se neobejde bez politické podpory. Proto součástí finančního systému zejména ve střední Evropě
jsou tzv. zemské banky, zakládané státními entitami, které bezesporu
hrály a hrají mohutnou úlohu při financování infrastruktury
a veřejných staveb. Takový systém umožní, aby domácí firmy byly v postavení
konečných dodavatelů s odpovídajícím ziskem, nikoliv na konci celých
dodavatelských řetězců za mrzkou marži. Domnívám se, že právě institut zemských
bank u nás bolestně chybí a příčiny, proč je nemáme, přesahují možnosti této
přednášky.
V
neposlední řadě je třeba zmínit ještě jeden důležitý aspekt. Obnovu národního
hospodářství nelze provést bez obnovy národohospodářského,
chcete-li ordoliberálního hospodářského ekonomického myšlení, které má v
naší zemi dlouhou tradici a zejména národohospodářského školství. Už proto, že
se brzy v plné nahotě prokáže, že teorie volného trhu nedokáže z mnoha důvodů
řešit aktuální problémy současného světa, protože jí nelze podřídit mj. takové
fenomény, jako jsou vstupy do ekonomiky. Jak se ukazuje, taková ekonomika se
při manipulaci cen těchto vstupů může stát přes noc nekonkurenceschopnou.
Mluvili
jsme dnes o Jaroslavu Preissovi, dovolte mi zakončit větou Jana Antonína Bati z
předmluvy k jeho knize "Budujme stát pro 40 miliónů" z roku 1938:
"Historie zná období, kdy stát vybudoval obrovská díla, jež se však
neudržela, protože si stát počínal při jejich budování a správě jen vrchnostensky.
A byla období, kdy soukromá občanská iniciativa získala celé pevniny, které
zase ztratila, když zanedbala péče o zájmy společné. Občané i státy vykonali
největší díla technická i kulturní, když pracovali společně, s vzájemnou
důvěrou, s jasně vytčenými cíli, respektujíce vzájemná práva".
Děkuji Vám
za pozornost.
