Igor Volný

STRUČNÝ POHLED NA ČESKÉ HOSPODÁŘSKÉ OBROZENÍ


Když umíral u vstupních dveří kostela ve Staré Boleslavi kníže Václav, rodila se podivuhodná tradice, propůjčující vznikajícímu českému státu posvátný, metafyzický ráz: úcta k mučedníkovi jako věčnému vládci země. Nikde ve středověké Evropě nedosáhlo propojení národního světce a státnosti takové intenzity jako u nás. Václavův obraz se jako první "státní znak" objevuje na přemyslovských mincích a pečetích, svatováclavský chorál funguje jako hymna království a jsou mu zasvěceny korunovační klenoty. Je vnímán jako duchovní garant stability (!) a ztělesnění nadosobního ideálu. (Tato tichá a hluboká úcta k odvěkosti a trvalosti konvenuje naší národní povaze. Otiskla se mimo jiné i do tisícileté neměnnosti českých hranic nebo do neustávající úcty ke Karlu IV.). Svatý Václav a česká státnost, to jsou bezmála synonyma. Jak a kdy ale tato státnost vznikla, z jakých kořenů vyrůstá a jakými charakteristikami by se měla vyznačovat, aby i dnes dostála své tradici? Tyto otázky si dnes, v první třetině třetího tisíciletí, kdy prožíváme zřetelné přeformátování současného světa, můžeme a musíme legitimně klást. Spolu s Auréliem Augustinem, si totiž dobře uvědomujeme, že: "Stát bez spravedlnosti je jen peleš lotrovská!"

Úvod

Naši předci byli moudří a rozumní. Obrozenci si správně uvědomovali, že pokud se mají naplnit představy o politickém národním obrození, což bylo spojeno s obnovením plných politických práv historických zemí Svatováclavské koruny, musí být tyto především hospodářsky silné. Z příjemné povinnosti připomínám, že Přemyslovský stát pod Svatováclavskou korunou patří ke čtyřem nejstarším původním státům se svoji královskou korunou v Evropě. Tomu by mělo odpovídat i postavení státu. Politická práva, která by měla odpovídat atributu státu, zanikla, nebo byla oslabena. Politické vzkříšení Svatováclavského státu bylo tedy programem politického národního obrození. Fakt, že je třeba věnovat pozornost i hospodářství si uvědomoval i František Palacký a tak stál také u zrodu jedné z největších českých pojišťoven s názvem Slavia. Staročeši měli tehdy ve svých řadách mnoho vynikajících osobností, ale také národohospodářů. Zkrátka, kdo se tehdy zajímal o politiku, věděl, že politika je také především živou otázkou hospodářského rozvoje historických zemí. A čím budou historické země silnější, tím se bude snáze prosazovat politická emancipace. Staročeši v čele s Dr. Františkem Ladislavem Riegerem prosazovali tehdy realistickou drobečkovou politiku, tedy politiku drobných politických krůčků, které by nijak nevyděsily Vídeň. A právě pod povrchem drobných politických krůčků kupředu se roztáčela kola pozdějšího mohutného hospodářského rozvoje historických zemí, který je dnes někdy dokonce označován jako hospodářský zázrak.

Ten přinesl své plody v roce 1905. Tehdy totiž ministerstvo financí ve Vídni zjistilo, že rakouská koruna obíhá samostatně v historických zemích koruny sv. Václava. Abychom tomu rozuměli, tehdy se 60-70% daní pro celé Rakousko-Uhersko vybralo právě v historických zemích, takže české země vlastně platily provoz celého Rakousko-Uherska. Ale co za to? Maďaři dosáhli v 60. letech 19. století svého vyrovnání s Vídní ale historické země...

Samostatný oběh rakouské koruny v českých historických zemích je věc nevídaná a vlastně jen potvrdil hospodářskou emancipaci, která by se měla později stvrdit politicky. Přesto, že se odvádělo 70% daní, rakouská koruna samostatně obíhala v historických zemích díky tomu, že se podařilo vybudovat robustní finanční systém v českých rukách držený a ten zpět investoval do českých podniků. V dnešním moderním jazyce bychom řekli, že v historických zemích obíhalo 70% agregátu M1 a byla to vlastně faktická předehra federalizace Rakousko-Uherska, dlouhodobého programu Staročechů. Jenomže, Vídeň propásla okno příležitosti, ve kterém k federalizaci ještě mohlo dojít a po roce 1905 už asi bylo na federalizaci přece jenom pozdě. Evropa mířila do Velké války a po ní bylo bohužel všechno jinak.

Pracuj na poli, modli se a buduj domácí kapitál

Český kapitál se zrodil na polích. Češi neměli svoje velkobanky jako jiné národy. A to způsobovalo jistou zaostalost v hospodářském soutěžení, ale i další komplikace. O největších investicích, ale i obchodech se rozhodovalo zkrátka v zahraničí a na Čechy zbývaly obchody s nižší mírou zisku. Pod vlivem německého právníka Hermanna Schultze-Delitzsche se v Čechách začaly zakládat koncem 50. let 19 století první záložny a o několik let později také na Moravě. Pro upřesnění první záložna v Čechách byla založena v roce 1859 ve Vlašimi a na Moravě v roce 1861 v Přerově. Ještě předtím vznikaly při farách kampeličky, ale pro skutečně velmi drobné střádaly. Plno vynikajících Čechů se tehdy dalo služeb záloženského hnutí. Záložny měly zpočátku právní povahu spolku, teprve přijetím zákona z 9. 4. 1873 pro celé Předlitavsko získaly právní formu družstva. Musíme si uvědomit, že družstevní záložna byla tehdy takovou menší bankou a neměla ze zákona omezené činnosti tak jako dnes. Díky vysoké morálce tehdejších představitelů záloženského hnutí nedocházelo k výraznějším skandálům, podvodným bankrotům a podobně. Ve druhé polovině 60 let už pracovalo v našich zemích několik stovek jazykově a kapitálově českých záložen a ty se staly o několik let později hlavním faktorem při založení největší české velkobanky - Živnostenské banky, později zvané Živnobanky. O založení Živnobanky se rozhodlo na záloženském sjezdu v Praze, který se konal v Praze ve druhé polovině 60. let 19. století. Jen doplňuji, že před zahájením záloženského sjezdu navštívili delegáti záloženského sjezdu kostel sv. Mikuláše, kde se zúčastnili mše.

Družstevním záložnám se zpočátku dařilo nejlépe v Polabí, v nejúrodnějším regionu Království českého, pak se postupně rozšiřovaly do všech měst a městeček. Velkou pomoc při propagaci záloženského hnutí sehrály Národní listy, které pravidelně informovaly o zakládání dalších jazykově a kapitálově českých záložen, ovšem první zprávu o záloženské myšlence přinesl časopis s názvem Posel z Prahy, list poučný a zábavný pro město i ves redigovaný novinářem a pozdějším politikem Františkem Šimáčkem, neúnavným propagátorem záloženského hnutí, ale také význam iniciátorem založení Živnobanky. Pan Šimáček zemřel relativně mlád, ale své vytoužené české banky se skutečně dočkal a několik let působil dokonce v jejím představenstvu. Družstevní záložny drželo dlouho většinu akcií na Živnobance. Symbióza akcionářů z řad družstevních záložen fungovala celé léta tak, že v den konání valné hromady banky se sešla schůze družstevních záložen (akcionářů Živnobanky) a ty zvolily své zástupce do představenstva banky. Valná hromada Živnobanky volbu těchto zástupců z řad záložen potom vzala na vědomí.

Dalším zajímavým stavebním dílem při budování jazykově českého kapitálu byla soustava českých spořitelen, které začaly vznikat s určitým zpožděním za německými spořitelnami v Čechách. Právním pramenem byl spořitelní regulativ ze čtyřicátých let 19. století a ten tehdy upravoval formy a způsob vzniku. Moudrost zákonodárce se projevila i v tom, že tyto lidové spořitelny měly silně omezeny obchody typické pro banky a jejich úkolem byl především sběr úspor a vkladů a poskytování drobných půjček. Zakladatelem mohl být například spolek, nebo obec. Pokud byla zakladatelem obec, tak se hovořilo o lidovém veřejnoprávním ústavě. To znamená, že každá lokální spořitelna byla samostatným podnikem. Zákonodárce tehdy očekával, že spořitelny budou zakládané převážně spolky, život a praxe si zvolily komunální veřejnoprávní formu. Dostavila se tak další mohutná zakladatelská vlna a ke konci 19. století byla vybudovaná hustá síť jazykově českých komunálních spořitelen. V tomto vlasteneckém proudu působil například i tatínek Aloise Rašína, který se zasloužil o vznik spořitelny ve svém městečku, kde provozoval pekárnu. Zkrátka činorodý a vlastenecký Čech našel tehdy možnost svoji seberealizace buďto v práci pro místní družstevní záložnu, nebo při práci na založení místní lokální komunální spořitelny.

Bez teoretických znalostí a kvalitních Čechů by to tehdy nešlo

Určitě stojí za zmínku snahy Dr. Riegera, zetě Františka Palackého na poli hospodářském. Pokoušel se dokonce neúspěšně o habilitaci na pražské právnické fakultě, která ale tehdy neprošla spíše z politických důvodů, než z nedostatku odbornosti. Dlouhá léta působil v Jednotě pro povzbuzení průmyslu v Čechách. Napsal několik hospodářských textů a s Karlem Havlíčkem Borovským pracoval na českém hospodářském názvosloví. Čeština skutečně zaostávala. Nezapomeňme, že překlad Všeobecného občanského zákoníku rakouského, který u nás platil od roku 1811 v českojazyčné verzi, byl velkým milníkem pro rozvoj moderního spisovného právnického jazyka českého.

Pár slov stojí věnovat prof. Albínu Bráfovi, konzervativci a členovi Staročeské strany. Bráf byl jedním z prvních pedagogů, který začal přednášet na právnické fakultě národní hospodářství v českém jazyce. Jeho stopy nalezneme v hospodářském životě historických zemí a to velmi výrazné. Bráf se zasloužil o vznik Zemské banky království českého, ale abych byl spravedlivý, je třeba jmenovat advokáta Čecha, který s myšlenkou na založení Zemské banky přišel. Bráf ale vedl jednání s vídeňskými úřady a podílel se na zpracování stanov, které byly přijaty formou zákona zemského sněmu Království českého na začátku 90. let 19. století. Věc nemyslitelná a nevídaná ještě v 60. letech 19. století. Zakladatelem Zemské banky byl samosprávný útvar, tedy Královstí české, proto se o zemských bankách hovoří jako o veřejnoprávních bankách. Podobný statut mají například kantonální banky ve Švýcarsku. Bráf zanechal svoji další stopu na poli teorie a politiky. Teoreticky totiž zdůvodnil třetí fázi národního obrození, kdy by podle něj fáze slovesná a literární, později nahrazená fázi politickou, měla pokračovat poslední fází a to fází hospodářského obrození a ta by také měla podpořit dokončení politického cíle Staročechů. Tato poslední fáze byla a je zamlčována, ale hospodářské základy prosperity Předmnichovské republiky byly zkrátka položeny v období našeho "hospodářského zázraku" , tj. v období posledních dvaceti let před Velkou válkou.

Zajímavý byl vztah Albína Bráfa ke katolické církvi. Zdůrazňoval úlohu kléru při zachování českého jazyka a v národním obrození vůbec. Nejednou přednášel na Velehradě. Ve svých teoretických východiscích podporoval zdravou hospodářskou soutěž, souhlasil ale se zásahy, které by zabraňovaly sociálním excesům. Proto také teoreticky rozvíjel obor, který by se dnes blížil k problematice sociálního zabezpečení. Nebyl ovšem vůbec socialistou ani marxistou. Uznával encykliku Rerum novarum, která odmítala třídní boj, a nejednou ji zmiňoval. To je také jeden z hlavních důvodů, proč Bráfovo jméno muselo být po bolševickém puči v roce 1948 zapomenuto. Bráf byl tak činorodý, že jenom vzpomínka na něj by si zasloužila samostatný a dlouhý článek. A právě díky svému mimořádnému vytížení nestihnul napsat učebnici národního hospodářství. Ta vyšla až po jeho smrti zásluhou jeho pedagogických přátel na právnické fakultě, ale až po Velké válce. Ze zachovaných přednášek vyšla jednak učebnice národního hospodářství, ale také velmi zajímavé několika svazkové Paměti.

To je také jeden z důvodů proč se rozhodl Alois Rašín napsat během svého věznění v Mollersdorfu za Velké války učebnici národního hospodářství. Těžko mohl vědět, že ji také připravují k vydání přátelé prof. Bráfa. Jak Rašínova, tak i Bráfova učebnice vychází z teoretických východisek rakouské školy mezního užitku, kterou Bráf na svých přednáškách vykládal nejen studentům, ale i široké pražské veřejnosti, která jeho přednáškám dychtivě naslouchala.

A pochopitelně prof. Bráf nemohl chybět ani u záloženského hnutí. Působil v Ústřední jednotně záložen společně se slavným právníkem rytířem prof. Antonínem Randou, který se problematice družstevních záložen odborně věnoval.

Krátkou vzpomínku na prof. Bráfa ukončím zajímavou historkou, která dokládá, jak vysoce efektivně tehdy fungoval rakouský stát a česká zemská správa a takto efektivně při svém rozhodování mohla sloužit i podnikání a podnikatelům. Prof. Bráf vykonával funkci ministra orby pro celé Předlitavsko, odpovídal tedy za zemědělskou politiku více než poloviční části Rakousko-Uherska. Jenomže díky vleklé plicní chorobě nemohl trvale působit ve Vídni. Císař proto rozhodl, že se v jednom z pokojů v Bráfově vile v Roztokách u Prahy zřídí sekretariát ministerstva orby s pobočkou v Roztokách. Stát a zemská správa zajistily písařku, telefonní linku, telegraf. A věc byla velice rychle vyřešena. Něco takového si dnes v době diktátu neziskových organizací a protikorupčních samozvanců nedovedeme vůbec představit.

1905

Politická a hospodářská situace v historických zemích okolo roku 1905 vypadala jinak než v době Rakousko - Uherského vyrovnání, kdy se historické země teprve hospodářky probouzely. Jak jsem již uvedl, v roce 1905 zjistilo ministerstvo financí ve Vídni, že rakouská koruna trvale obíhá v historických zemích, a to mělo svoje pochopitelně důvody. Především se podařilo vybudovat komplexní českojazyčnou a kapitálově českou bankovní soustavu, která sama rozhodovala o tom, kam bude investovat. O investicích se přestalo rozhodovat v zahraničí, ale doma. Stovky lokálních spořitelen si zřídily svoji investiční hlavu a centrálu s názvem Ústřední banka českých spořitelen (Sporobanka), kdy podíl na Sporobance mohly mít pouze spořitelny. Sebevědomí spořitelen a Sporobanky vyjadřovala její tehdejší pompézní budova na Národní třídě, v dnešním sídle Akademie věd. Český průmysl zesílil a založil si další silnou banku s názvem Česká průmyslová banka. Krátce před Velkou válkou byla založena Agrání banka a konečně trvale rostla a sílila Živnostenská banka, která byla vedoucí bankou českého hospodářského života. Svoji velkou roli sehrála Zemská banka Království českého při financování infrastrukturních staveb na území historických zemí se svým dlouholetým šéfem, právníkem a Staročechem Karlem Mattušem.

Dr. Jaroslav Preiss, pozdější vrchní ředitel Živnobanky, v roce 1905 napsal památná slova: "Dílo emancipace Prahy od Vídně je ve velikých rysech připraveno. Co se zdálo ještě před dvaceti, dvaceti pěti léty nemožným, stalo se."

Zkrátka, podařilo se vybudovat samostatný finanční systém se samostatným měnovým oběhem a to byl předpoklad pozdější politické emancipace. Státy a národy, které rezignují na budování svého bankovního systému, se dříve nebo později stanou pouhou kolonií.