Markéta Bahníková
(dle závěrů antropologického výzkumu prof. Emanuela Vlčka)

LEBKA SVATÉHO VÁCLAVA - SVĚDECTVÍ O ČLOVĚKU A SVĚTCI

Když nechal Karel IV. přepracovat a vyzdobit Svatováclavskou korunu českých králů, ustanovil, aby byla trvale umístěna na lebce svatého Václava. Dnes je tento předpis chápán jen symbolicky a vzácná památka naší státnosti je uchovávána v tzv. Korunní komoře, v patře katedrály svatého Víta, přímo nad prostorem památné Svatováclavské kaple, kde je světcova lebka uložena. Ve středověku byla ovšem Karlem ustanovená praxe respektována doslovně, což mimoděk způsobilo, že byla lebka svatého Václava uchovávána odděleně od jeho dalších tělesných pozůstatků a unikla tak jejich poměrně žalostnému osudu. Tyto dávné ostatky byly totiž po svém moderním vyzdvižení z hrobu v katedrále v roce 1911 shledány jako značně torzovité. Nezachovala se vcelku ani jedna dlouhá kost, pouze různorodé fragmenty skeletu. Část ostatků asi padla za oběť rozkladu, část se ve formě relikvií dostala na nejrůznější místa křesťanské Evropy (víme například o poměrně početné "kolekci" ostatků českého světce uchovávaných ve španělském Escorialu). Lebku našeho národního patrona pochopitelně takový osud potkat nemohl, protože fungovala jako významná, a všem zřetelně viditelná svátostina, propůjčující české státní tradici posvátný lesk. V devadesátých letech minulého století se jejímu hlubšímu výzkumu věnoval známý antropolog Prof. MUDr. Emanuel Vlček, DrSc., který své závěry popularizoval mimo jiné v knize "Osudy českých patronů" z roku 1993. V následujícím textu se pokusím upozornit na některé zajímavosti zmíněného výzkumu a skutečnosti, které z nich vyplývají.

Podoba svatého knížete

Díváme-li se na různá zobrazení svatého Václava na dílech významných umělců minulých staletí, defiluje před námi celá řada portrétů lidských typů, často nesoucích fyzické rysy jejich autorů (tak je tomu například u Škréty nebo J. J. Bendla) a hlavního českého světce lze rozpoznat jen podle jeho typických atributů (knížecí čapka, kopí s praporcem, erb s plamennou orlicí Přemyslovců). Z této po staletí utvářené řady ovšem vystupují tři významná vyobrazení, vzniklá v historicky odlišných dobách, která překvapivě prezentují divákům tutéž ušlechtilou tvář. Prvním z nich je gotická socha z roku 1378 umístěná ve svatováclavské kapli, dílo dvorního sochaře Karla IV. Petra Parléře. Druhým dílem je jeho mírně naivistické převedení do podoby olejomalby na dřevě, práce neznámého renesančního autora, uchovávaná původně v malostranském kostele svatého Mikuláše a známá jako tzv. "Vera effigies", tedy "pravá podoba". Konečně, třetím dílem je tvář svatého knížete na moderním jezdeckém pomníku J.V. Myslbeka, který byl roku 1912 vztyčen na Václavském náměstí v Praze. Jak prokázal právě antropologický průzkum profesora Vlčka, hledí na nás z uvedených děl skutečná podoba knížete Václava. Že při modelování světcova obličeje vycházel ze studia jeho lebky Myslbek je poměrně známo, že ovšem se stejnou erudicí a stejným způsobem přistupoval k věci už 500 let před tím Petr Parléř je zarážející. (Stejně tak i vědomí anonymního renesančního malíře, že právě Parléřova socha zachycuje "pravou podobu", kterou se pak on sám snažil přenést do své malby). Průmět fotografií Václavovy lebky do Parléřovy sochy dokládá, že tomu skutečně nemohlo být jinak: gotický sochař musel mít Václavovu lebku během své tvorby k dispozici, studoval ji a pokusil se rekonstruovat jeho reálnou podobu. Co o lebce, a z ní vyplývajícím světcově vzezření, uvádí s charakteristickým odborným názvoslovím profesor Vlček: "Lebka knížete je velmi dobře zachovalá, nerozbitá a sekundárně nedeformovaná...Je jen středně veliká, ale nese typické znaky mužské lebky. Nadoboční oblouky jsou dobře vyvinuty nad vnitřními polovinami obou očnic. Glabela je výrazně vyvinuta, typu Broca 5-6, čelo je šikmé a týlní šupina je mírně odsazena na plynulém obrysu. Týlní hrbolek je typu 2. Bradavkové výběžky jsou zašpičatělé, silné, ale krátké, takže dosahují jen k obrysu spodiny. Jařmový oblouk je středně vyvinutý. Spánkové čáry jsou výrazně vytvořeny, především na čelní kosti. Mezi horní a dolní spánkovou čarou je pruh kosti nápadně valovitě vyzdvižen. Obličejová kostra je jemné stavby. Horní okraj očnic je tupý a bod naison na nosním kořenu je nápadně zaříznutý. Úhly dolní čelisti jsou vyhnuty zevně. Bradový hrbol je výrazný typu Schultz 6. Lebka je nápadně úzká a dlouhá (hyperdolichokranní),... čelo knížete vysoké. " Vlčkův tým se na základě studia lebky pokusil o grafickou rekonstrukci podoby, podle metody M.M. Gerasimova, kdy se "na dioptrické kresbě lebky knížete z bočního pohledu rekonstruují svalové skupiny obličeje a krku, poloha chrupavky nosní, závěs oční koule a ještě další detaily měkkých tkání. Tento anatomický preparát je pak překryt vrstvou podkoží v průměrných hodnotách, jak byly stanoveny v pitevně nebo moderněji ultrazvukovým měřením tlouštěk měkkých částí, a tak získáme základní hrubou podobu jedince z bočního pohledu..." Tímto způsobem se propracovali k podobě, která se velmi blížila tváři Parléřovy sochy. Pak provedli superprojekci světcovy lebky a hlavy zmíněné sochy, prokazující absolutní shodu. Vyvstává před námi podoba muže s úzkým dlouhým obličejem, úzkým nosem, mírným předkusem způsobeným zúžením horní čelisti, světle hnědými vlasy a patrně modrýma očima, posazenýma dosti daleko od sebe, takže lze hovořit o tzv. hypertelorismu. Podle dalších zachovalých kosterních pozůstatků, zejména podle fragmentu stehenní kosti, lze dodat, že lebka náležela tehdy nadprůměrně vysokému muži. Václav měřil 190 centimetrů, což při tehdejší průměrné mužské výšce 165 centimetrů muselo působit impozantně.

Vzor árijství?

Pozoruhodná je zmínka o Václavově dolichokrennosti čili dlouholebosti. Tento antropologický znak v minulém století adorovali němečtí nacisté jako údajnou charakteristiku árijství, a v době německé okupace českých zemí v letech 1939-1945 se proto snažili připsat Václavovi germánský původ. Archeolog, profesor Petr Charvát, ovšem upozorňuje, že tato vlastnost byla například ve starověku mnohem běžnější než dnes a dlouholebé typy se vyskytovaly v mnoha kulturách, od semito-hamitského Egypta po Skandinávii. Tento antropologický typ ovšem důsledně mizí s nástupem urbanizace. Městský život podle profesora Charváta vedl všude ve starověkém a raně středověkém světě ke dvěma antropologickým efektům: zkrácení lebek a zkažení zubů. Není jasné, proč tomu tak bylo, ale je to fakt, který je třeba respektovat. Svatý Václav byl v tomto kontextu jednoznačně člověkem předměstské éry. Jak zmiňuje analýza profesora Vlčka, měl Václav, kromě jedné vyražené stoličky, dokonale zachovalý zdravý chrup, bez jediného zubního kazu (asi budeme muset poopravit své představy o stavu ústní hygieny v "temném středověku").

Vítěz v bitvách

Zajímavým objevem Vlčkova týmu byly také stopy po zhojených zraněních patrné na světcově lebce: "V pravé spánkové krajině, těsně pod spánkovou čarou, 30 mm od jejího začátku, je plochý výrůstek (osteofyt) velikosti 12x14 mm, 1 mm tlustý a vyzdvižený nad ostatní povrch kosti čelní. Jeho povrch je hladký. Pro jeho tvar a umístění je možné ho považovat za zkostnatělý podokostnicový krevní výron, který vznikl po tupém násilí na uvedenou krajinu... Nad pravým hrbolem čelním, 45 mm nad nadočnicovým zářezem, je oválná prohlubeň, uložená příčně delší osou, velikosti 12x7 mm, asi 1 mm hluboká. Přední okraj je kolmější než zadní, který je šikmo zkosen. Okraje prohlubně jsou zaobleny a její spodina má mírně zdrsnatělý povrch. Jde o dobře vyhojené poškození zevní kompaktní desky." Tato zahojená zranění dokladují, že byl kníže Václav aktivním bojovníkem a platí patrně obrat jednoho z raných legendistů, který o Václavovi píše, že byl: "...v mnoha bitvách slavný vítěz." Pozoruhodné je i to, že jedna ze zhojených ran na Václavově lebce odpovídá stopám po úderu zbraní, patrně bojovou sekerou, na vévodově rytířské přilbici.

Statný šedesátník?

Naprostou záhadou se zdálo být odhalení profesora Vlčka, že se na Václavově lebce nacházejí prakticky úplné srůsty lebečních švů, k jakým u člověka dochází až v pokročilejším věku, rozhodně nad šedesát let. Toto uzavření hlavních lebečních švů, tzv. obliterace, odporuje nejen údajům životopisců o mladém knížeti, ale i mnoha antropologickým znakům patrným na lebce (například na ní není známka nastupující redukce alveolárního výběžku čelisti, která by odpovídala uvedenému věku). Tyto závažné otazníky dokonce vyvolaly u části odborné veřejnosti skepsi k autenticitě Václavových, po tisíc let uchovávaných, ostatků. Jejich racionální vysvětlení přineslo až porovnání světcovy lebky s jeho nejbližšími předky. Z průzkumu lebky Václavova otce Vratislava a babičky Ludmily vyplynulo, že jde o rodovou genetickou anomálii: předčasné srůsty lebečních švů. Tento rys nacházíme u Václavova otce Vratislava a do Přemyslovského genofondu ho patrně vnesla babička Ludmila (v linii Václavova dědečka Bořivoje a strýce Spytihněva se s ničím takovým nesetkáváme). Ta navíc trpěla tzv. endokraniozou, čili ztluštěním čelní kosti, jež jí patrně způsobovalo pravidelné bolesti hlavy. Není tedy třeba přehodnocovat tradiční pohled na postavu svatého Václava. Rozhodně mu v době jeho zavraždění nebylo šedesát. Šlo o vrozenou dědičnou vadu, odchylku od běžného normálu. Ostatní antropologické znaky, které lze z jeho ostatků vyčíst, zejména stav opotřebení chrupu, signalizují mnohem reálnější věk. Legendy hovoří o stáří 33 let, to je ale patrně symbolické číslo, odkazující k věku Ježíše Krista a připomínající, že český mučedník byl Kristovým následníkem. Profesor Vlček zprvu, po nálezu předčasných lebečních srůstů, a také podle míry opotřebovanosti zubů, navrhoval stáří až o patnáct let vyšší. Nakonec se ale přiklonil ke věku zhruba čtyřicet let. A to také odpovídá věku, ve kterém svatého Václava zachytili umělci, hledající jeho pravou podobu.