Dámy a pánové,
k zamyšlení
nad stavem a perspektivami výchovně-vzdělávacího systému v naší vlasti,
jež si Vám dnes dovoluji přednést, lze přistoupit v zásadě dvěma způsoby.
Ten obvyklejší začíná rozhlédnutím uvnitř systému a zpravidla končí utonutím
v detailech a pocitem nemohoucnosti pohnout s těžkopádnou
obslužnou strukturou vzdělávacího procesu, kterou nazýváme školství. Druhou
možností je pohled zvenčí, jenž se musí vyrovnat s nelehkými obecnými
otázkami, jejichž zodpovězení teprve umožní, aby se zamyšlení dobralo prakticky
použitelných závěrů. Začněme si je tedy klást: může být země, která má
technologie a dostatek kapitálu spokojená? V danou chvíli zřejmě ano, ale
jak dlouho jí to vydrží? Na to už se odpovědět nedá, pokud nevíme, zda má
také vzdělané a pracovité lidi. Jestliže je nemá, nebo jich nemá dost, aby
udávali směr a tón, pak je její momentální úspěch jen historickou shodou
okolností, chvilkovým přeludem, který se snadno a rychle rozplyne. Naopak,
pokud má vzdělané a pracovité lidi, pak není třeba ptát se dál, její úspěch je
do budoucna zajištěn, a to minimálně do doby, než tito lidé dopustí, aby jejich
potomci zhloupli a zpohodlněli. A ptejme se dál: může nevelký národ, jako
je ten náš, který nechce dopustit úpadek vlastní vzdělanosti, pečovat o své
školství na základě rad a doporučení ze zahraničí? Ne, nemůže. Malé národy
prosazující se kvalitou svých lidí jsou pro velké hráče na geopolitické
šachovnici komplikací a nevítanou konkurencí, proto se jim ti velcí
vždy budou snažit vnutit všechno, co pod praporem rozvoje vede k úpadku,
pod heslem ozdravení k rozkladu a co v nablýskaném obalu tvůrčí a košaté
vzdělanosti nabízí jen samolibou omezenost a ideologickou předpojatost.
Před
třiceti lety valná většina z nás vítala historický okamžik, který nám
nabídl vzácnou příležitost vzít své věci opět do vlastních rukou. Byl to
okamžik skutečně unikátní, kdy nás velmoci na několik málo let nechaly bez
dozoru. Sovětský svaz zmizel z mapy, Spojené státy tápaly adaptujíce se na
novou roli ve světě a Německo řešilo vlastní sjednocení. Přes rozumné dílčí
změny, které se ve školství provedly v první polovině devadesátých let,
jsme se sami a dobrovolně záhy navedli na trajektorii přebírání
zahraničních vzorů, a to ještě dříve, než velmoci znovu rozdaly karty a začaly
nám své recepty na vzdělávání vnucovat. A tak již tři dlouhá desetiletí
snižujeme náročnost výuky, osekáváme a provzdušňujeme učivo, ustupujeme od
procvičování paměti i logického úsudku a rozmělňujeme jasně odstupňované
hodnocení. Stále rozšiřujeme okruh mladých, kteří se přijímají na střední
a vysoké školy studijního typu a bez většího odporu jimi procházejí, aniž
by měli potřebné studijní předpoklady a návyky. Narůstá nám tím skupina
absolventů škol, kteří mají kvalifikaci živit se duševní prací, ale nejsou jí
v požadované kvalitě schopni. Nejsou ovšem schopni ani manuální práce
odpovídající zavedeným řemeslným standardům, neboť absolvovaná škola studijního
typu pro ně byla hlavně únikem před touto perspektivou poctivé ruční práce. Výsledkem
je vysoký zájem o nenáročná zaměstnání ve stále objemnějším veřejném
a neziskovém sektoru a na druhé straně hrozivý nedostatek lidí pro tvrdou,
tvořivou práci, ať už řemeslnou nebo intelektuální.
Jsem
si dobře vědom, že mnohým z Vás tane na mysli námitka, že naše společnost
žije už nějakých dvacet let v dříve nepoznaném blahobytu, a že nezájem
o vědu, nezájem o hlubší poznání, a také na odiv stavěná averze k manuální
práci jsou jeho nevyhnutelnými průvodními jevy. A školství přece musí
tento celospolečenský pohyb do jisté míry akceptovat, nemůže se pohybovat
v protisměru. Ano, o tom není sporu, avšak pohyb stejným směrem stále
ještě nabízí dvě zásadně odlišné varianty: brzdit, nebo urychlovat? Ve vrcholné
fázi našeho národního obrození, tedy zhruba během půlstoletí před první
světovou válkou, sehrálo naše školství skvělou roli urychlovače všestranného
rozvoje. Také dnes plní roli urychlovače, avšak diametrálně odlišného procesu -
urychlovače všech dekadentních tendencí blahobytné společnosti. Trvá to již
třicet let, a pokud bude Strategie 2030+ ministra Plagy i nadále platným
politickým cílem, protáhne se to na čtyřicet let, což už není zanedbatelná
epizoda, ale historická epocha. V zájmu naší národní a státní budoucnosti
musí školství nejprve přijmout za svou přesně opačnou roli - roli brzdy. Překážet
procesu oslabování všech autorit, rodičovské, učitelské i státní, mírnit nechuť
k povinnostem a tvrdé práci, nepodléhat dovezeným ideologickým výstřelkům
a ukazovat jejich pravou tvář. Jasně a každému srozumitelně vymezit, odkud kam
sahá ve vzdělávání veřejný zájem, a kde jenom doplňuje zájem soukromý. Oblast
výlučně veřejného zájmu přesně ohraničit povinnou školní docházkou, avšak ve vyšších
patrech školství přenechat první housle interesu privátnímu. Veřejný zájem
v sekundárním a terciálním stupni vzdělávání zúžit na péči o oborovou
proporcionalitu a na systémovou záruku, že žádný talent nepřijde nazmar. Čímž
míním náročnou, výkonnostně zaměřenou a zároveň horizontálně prostupnou
pyramidu středních a vysokých škol. Intelektuálně nadané jedince to potáhne co
nejvýš, jiné zase včas vytlačí ze studia, aby objevili své rukodělné
dovednosti, nebo přehodnotili své životní priority.
Přátelé,
usilovat o prognózu, kdy nastane pravá chvíle k tomu, aby školství
vyměnilo roli brzdy za roli akcelerátoru nemá valného smyslu. Nepochybuji však,
že rozumně spravovaná společnost bezpečně pozná, až taková chvíle přijde.
Prozatím neztrácejme ze zřetele, že výchova a vzdělávání jsou dnes hlavním
bitevním polem, kde zápolíme o naši budoucnost, a my přece chceme vyhrát. Naše
země a naše děti si to zaslouží!
Děkuji
Vám za pozornost.
