Aleš Dvořák

Z hlubin středověku do novějších časů se postava svatého knížete Václava vynořuje ve dvou zřetelných liniích. Jednak jako nevývratný pilíř a středobod české státnosti mající navíc tuto svou úlohu formálně stvrzenu korunovačním řádem Karla IV., a jednak jako zlidovělý katolický světec, s jehož oblibou se v 18. století mohla měřit jen popularita svatého Jana Nepomuckého. Národnímu obrození v 19. století se ale mimoděk podařilo vytyčit ještě třetí linii, a sice linii národní. Svatý Václav se stal postavou, která sjednocuje a vede národ bez ohledu na to, jak blízko či daleko má ta či ona jeho část ke katolické církvi, a dokonce i bez ohledu na to, zda trvá česká monarchie, jak přesvědčivě ukázalo uplynulé století.

V 16. století, kdy veřejný život u nás opanoval protestantský duch novokališnictví, se zdála být živoucí pouze linie první. Rezervovaný vztah luteránů ke kultu svatých vykonal i u nás prostřednictvím Caherovy "modernizace" kališnictví své. Císař a král Maxmilián II. (1564-1576), jehož katolictví se jevilo jako vlažné, a který byl dokonce podezírán z tajných sympatií k protestantům, vybral z úcty k české státnosti pro svého nejmladšího syna jméno Václav, v rodě rakouských arcivévodů krajně neobvyklé. O to, že Václav Habsburský, bratr Rudolfa II., upadl v zapomnění, se záhy postarala jeho předčasná smrt, jež mu přervala slibně započatou duchovní dráhu v dalekém Španělsku. S pobělohorskou rekatolizací se do všech končin naší země v plné síle vrátila úcta svatých mučedníků. Jezuité dokázali vyjít vstříc potřebě jednoduché lidové zbožnosti a sázeli přitom hlavně na obnovu kultu domácích světců. Svatý Václav tak opět zaujal přední místo mezi těmi, jejichž přímluvu u Boha si náš národ vyprošoval ve svých modlitbách.

Osvícenství konce 18. století se však vymezilo vůči lidové zbožnosti nepřátelsky. V uctívání světců spatřovalo nákazu pověry ohrožující filosofickou vznešenost víry. Přímočarost jednostranného racionalismu ovšem jako vždy křivily politické ohledy. Oč silněji se tehdejší vzdělanecké odmítání zaměřilo na svatého Jana z Nepomuku, jehož velkolepé svatořečení ještě doznívalo v živé paměti, o to méně se obracelo proti svatému Václavu. Nejen že nebyl vypuzen do skanzenu víry venkovanů, ale začal pronikat do nových rolí oslovujících národ jako celek. Zmíněný posun nám nejlépe přiblíží romantický přerod starodávné blanické pověsti spolehlivě doložené od 15. století.

Proroctví o spícím vojsku v hoře Blaníku písemně zaznamenal už krátce po smrti krále Jiříka z Poděbrad lidový kazatel Mikuláš Vlásenický. V jeho podání má blanické vojsko procitnout v přívalu pohrom ohlašujícím konec světa a vzít v ochranu "věrné Čechy", tedy část národa vyznávající kalich a přijímající pod obojí způsobou. Vedle tohoto husitského pojetí se v pozdějších přepisech začalo utvářet pojetí katolické, v němž se vytratilo rozlišení podle víry a zásah blanických rytířů na konci časů měl směřovat ve prospěch národa jako celku. V době válek s revoluční Francií oživil zájem o blanickou pověst Matěj Václav Kramerius, když roku 1799 vydal český překlad německy psané povídky Josefa Schiffnera "Zdeněk ze Zásmuk se svými tovaryši aneb Rytíři v Blanickém vrchu zavření". Podle ní v hoře odpočívá potomek udatných Zličanů Zdeněk Zásmucký s katolickými obránci hradu Blaník, který stával na úbočí hory u Veřejové skály a byl dobyt a srovnán se zemí husity. V průběhu dlouhé, krvavé a vyčerpávající konfrontace se zemí galského kohouta s domýšlivým Korsičanem v čele ale národ přilnul k odkazu husitských předků, v nichž spatřoval především neporazitelné obránce vlasti proti cizácké přesile. Protihusitské vyznění blanické pověsti už tedy bylo pro poválečný národní romantismus nevítané, ba i nesrozumitelné. Nejpozději ve třicátých letech 19. věku se všeobecně rozšířilo nové pojetí ztotožňující spící rytíře s husitskými bojovníky a stavějící do jejich čela právě svatého Václava. Někteří historici nalézají za tímto posunem také zalíbení romantiků v artušovských legendách, leč nemohou popřít, že právě tento výklad stmelil národ jako žádný jiný. Husitský ráz blanického vojska později upevnil cyklem Má vlast Bedřich Smetana, když dal do úzké souvislosti symfonické básně Tábor a Blaník, jeho svatováclavské vedení podtrhl zase Alois Jirásek ve Starých pověstech českých.

Obecné přijetí svatého Václava v roli nadčasového a nadstranického vůdce národa naplno prokázal už revoluční rok 1848. V březnu se v Praze do čela petičního hnutí postavil Svatováclavský výbor, který jako zdola ustavený reprezentant země byl na základě dohody s místodržitelstvím později sloučen se shora jmenovaným guberniálním komitétem a přijal přitom nové jméno Národní výbor. Krátce po zvolení Svatováclavského výboru založil zřejmě nejoddanější vlastenec modré krve, Karel Drahotín baron Villani, ozbrojený ochranný sbor nesoucí název Svatováclavské bratrstvo. To mělo výboru při politických rozpravách zajišťovat potřebný klid a bezpečí a nadto usměrnit v případě potřeby nezodpovědné radikální živly. Bouřlivý ohlas, jaký Svatováclavské bratrstvo vzbudilo u česky mluvící části obyvatelstva, vyvolal obavy o další směřování petičního hnutí u delegátů pražského německého měšťanstva a německojazyčné šlechty, kteří prakticky až do začátku května 1848 postupovali v duchu zemského vlastenectví ve shodě s Čechy. V zájmu udržení křehké česko-německé spolupráce byl tedy svatý Václav z názvu ochranného sboru zhruba po týdnu stažen, načež baron Villani šťastnou rukou sáhl po nadnárodním názvu Svornost, inspirovaném francouzskou revolucí. Dohoda s českými Němci ovšem i tak vzala záhy za své vyhlášením voleb do všeněmeckého sněmu ve Frankfurtu a Svornost zase selhala při červnových svatodušních bouřích, kdy neudržela radikály na uzdě, neboť se jich nemálo skrývalo uvnitř sboru. Obrázek o síle a chápání svatováclavské symboliky však první dny "jara národů" u nás poskytly více než výmluvný. Ještě téhož roku došlo k přejmenování Koňského trhu v Praze na Svatováclavské náměstí, dnes všem dobře známý "Václavák". Příznačné ovšem je, že návrh na změnu názvu nepřišel ani z katolických kruhů, ani od monarchistů staré školy toužících po návratu ke kořenům. Iniciátorem byl totiž Karel Havlíček Borovský, tou dobou již vlivný novinář a od července 1848 také poslanec říšského sněmu. Tedy známý antiklerikál proslulý sžíravou kritikou institucionálního vlivu i praxe katolické církve a v politické rovině vyhraněný liberál.

Nebudeme daleko od pravdy, pokud zjednodušíme, že druhou polovinu 19. století zcela stravovala otázka, jak národní linii svatováclavské tradice vytesat do kamene či odlít z bronzu. Koncem sedmdesátých let byla barokní socha svatého knížete od Jana Jiřího Bendla přenesena z Václavského náměstí na Vyšehrad, přičemž se počítalo s novou jezdeckou sochou jako s budoucí dominantou rampy Národního muzea, jehož stavba se právě rozbíhala. Josef Václav Myslbek začal pracovat na návrhu, jehož první verzi představil veřejnosti zhruba po deseti letech v roce 1887. To už stála hrubá stavba a pomalu se opouštěla myšlenka umístit dílo na přístupovou rampu. Až v roce 1894 rozhodl zemský výbor sněmu Království českého o vypsání soutěže na sochu svatého Václava, avšak z této soutěže vyšli dva vítězové se stejným hodnocením: Josef Václav Myslbek a Bohuslav Schnirch. Za této situace vzplanul ostrý politický spor. Paradoxem zůstává, že zatímco zemský výbor ovládaný konzervativními staročechy a historickou šlechtou prosazoval Myslbeka, jehož kníže je více než co jiného odhodlaným bojovníkem, pražský magistrát ovládaný liberálními mladočechy naopak prosazoval Schnircha, jehož kníže je světcem žehnajícím lidu. Spor nakonec rozhodl ve prospěch Myslbeka mecenáš Josef Hlávka, který jeho výběrem podmínil tučný sponzorský dar a Bohuslav Schnirch byl částečně odškodněn zakázkou na sochu krále Jiřího v Poděbradech. Myslbekův svatý Václav nakonec zaujal své místo pod Národnímu muzeem v roce 1913, bezmála čtyřicet let poté, co se sochař začal zabývat prvním návrhem.

Krvavá lázeň první světové války znovu rozmnožila prosebné pohledy národa k svatému Václavu i řady těch, kteří v něm nacházeli zdroj pevné naděje v lepší příští. Nebylo náhodou, že k založení České družiny v Kyjevě došlo 11. října 1914, kdy se podle tamního pravoslavného kalendáře psalo 28. září - den mučednické smrti knížete Václava. První střelecký pluk československých legií na Rusi přijal v dubnu 1916 jméno svatého Václava, třebaže mu politická radikalizace nedopřála setrvat v názvu nastálo. Už v roce následujícím si vyžádala revolučnější symboliku. V červenci 1917 po bitvě u Zborova byl přejmenován na pluk mistra Jana Husi, současně s druhým střeleckým plukem svatých Cyrila a Metoděje, který nově slul plukem krále Jiřího z Poděbrad. Také v relativně poklidném a zbídačeném zázemí jméno svatého knížete burcovalo. Břitký literární kritik inspirovaný vitalismem Henri Bergsona, muž sice stojící mimo katolickou církev, avšak spíše jako prosélyta, František Xaver Šalda, napsal v roce 1917 pozoruhodnou báseň Selský svatý Václav, v níž upíná své naděje ke dvěma spolehlivým jistotám: k zemskému patronovi a houževnatosti venkovského lidu. Citujme alespoň část: "...A nyní přehlížíš své dílo, / kdy tisíciletí vypila věčnost, / jako výheň slunečná vypíjí krůpěje rosné / na rané trávě, / kdy v spravedlivých kolejích času / zvrací se náklad / tolika pyšnějších cílů, / však mělčejších také a plytkých, / dobyvatelů surových myslí, zmámených mozků, / mrtvolných srdcí. / Hle, země tvá posud zde leží / zdupaná, neroznesená však kopyty válečných ořů, / zalidněná čeledí tvojí..."[1] Pražské Václavské náměstí se také přirozeně stalo ohniskem dění dne 28. října 1918, neboť právě zde se lidé po zprávě o souhlasu vlády s podmínkami příměří začali spontánně shromažďovat. Dopoledne pod Myslbekovou sochou vyhlásil československou státní samostatnost agrární poslanec a katolický kněz Isidor Zahradník, čímž pomohl zdola rozpohybovat události a Národnímu výboru provést státní převrat.

Protikatolický a protimonarchistický radikalismus prvních let republiky svatého Václava větším dílem míjel. Jan Herben sice v Času horoval za to, aby se národ otočil zády k "zaprodanci" Václavovi i "papeženci" Karlu IV., leč výraznější odezvy se nedočkal. V roce 1925, kdy toto přepjaté účtování se symboly minulosti vyvrcholilo pompézní připomínkou výročí Husova upálení, nad Pražským hradem zavlál husitský prapor s kalichem a vatikánský velvyslanec Marmaggi načas opustil Prahu, byl také přijat zákon o státních svátcích, který již naznačoval obrat. Došlo sice k vyškrtnutí některých mariánských svátků a také 16. května, kdy se v Čechách držel zemský svátek ke cti svatého Jana Nepomuckého, avšak na druhé straně bylo svatováclavské 28. září povýšeno na památný den. To už se kvapem blížilo tisící výročí Václavovy smrti, neboť ve sporu mezi nejpravděpodobnějšími daty 929 a 935 začala na vahách rychleji těžknout miska toho dřívějšího. Stála za tím jednak autorita profesora Josefa Pekaře, a jednak politická potřeba Švehlovy konzervativní vlády (1926-1929) symbolicky korunovat proces smíření republiky s katolickou církví a normalizaci vztahů s Vatikánem. Svatováclavské milénium v roce 1929 naplnilo vládní očekávání měrou vrchovatou a nejen to, na krátký čas také došlo k přirozenému prolnutí všech tří linií svatováclavské tradice, o nichž bylo pojednáno úvodem.

V roce 1928 uzavřelo Československo s Vatikánem mezistátní dohodu Modus vivendi, na jejímž základě byly obnoveny plné diplomatické styky. Současně bylo rozhodnuto, že oslavy svatováclavského milénia budou mít svou čistě církevní část a odděleně od ní část národní. K její organizaci byl v říjnu 1928 ustanoven Národní výbor pro oslavy svatováclavského tisíciletí, v jehož čele stanul agrární poslanec Adolf Prokůpek, těšící se úctě nejširších vrstev národa. Když se mu k účasti v něm podařilo získat také zástupce československé církve, sklidili její delegáti ostrou kritiku evangelíků, kteří v Kostnických jiskrách označili krok "československých" za projev "staroutrakvismu a nezdravého kompromisnictví"[2]. Rozladění neskrývali ani někteří katoličtí delegáti, kteří se nechali slyšet, že by raději seděli v jedné místnosti s židy nebo evangelíky, až musel zasáhnout arcibiskup František Kordač a učinit reptání přítrž. Šrámy způsobené dezercí "pokrokových" kněží k nové církvi před pouhým desetiletím byly zkrátka ještě příliš živé. Na jaře roku 1929 proběhly skromnější církevní oslavy dvoustého výročí svatořečení Jana Nepomuckého a při této příležitosti byl nově otevřený kněžský seminář pro české studenty v Římě pojmenován po druhém jubilantovi roku Nepomucenum. I za tuto drobnost schytal arcibiskup Kordač od některých žlučovitou kritiku, která se místy krkolomně dovolávala i svatého Václava. Při říjnové bilanci oslav milénia v Peroutkově Přítomnosti neváhal literární historik Otakar Vočadlo odsoudit pojmenování římské koleje jako "pomník protireformace" a "hanebné opominutí světlé postavy svatého Václava"[3]. K jednomu z hlavních bodů oslav patřilo vysvěcení a zpřístupnění nové části dostavěného chrámu svatého Víta. V této nové části byly také vystaveny korunovační klenoty, poprvé od jejich navrácení z Vídně v roce 1867. Milénium vyvrcholilo v neděli 29. září 1929 průvodem s lebkou svatého Václava, který kráčel ve stopách královských korunovačních průvodů podle Karlova řádu z Vyšehradu do svatovítské katedrály. Byla to velkolepá podívaná a hluboké gesto smíření republiky s římskou církví, ale i s vlastní předpřevratovou minulostí. To potvrzovaly i drobné detaily menších doprovodných akcí, jako byla recepce pražského primátora Karla Baxy pro zahraniční delegace, kde se poprvé od roku 1918 mezi pozvanými hosty objevili také zástupci české historické šlechty. Jedinými, kdo se důsledně drželi stranou oslav, zůstali komunisté a evangelíci. Komunistům na nich nemohlo imponovat zhola nic, pouhé pomyšlení na spojení katolické tradice s národní myšlenkou jim bylo záletem na nejvzdálenější pól celého politického spektra. Jejich tisk nejčastěji psal o "svatováclavské nudě"[4]. V tom se poněkud blížil názoru osobitého evangelického filosofa Emanuela Rádla, který oslavy odsoudil jako katolické divadlo, u něhož přisluhuje stát, a litoval jejich všelidovosti, která mu jen potvrzovala rychlou ztrátu válkou vybuzené ideové polarizace národa. Za povšimnutí ovšem rozhodně stojí, že Rádl jako jeden z mála evangelíků zdůraznil, že odmítnutím miléniových oslav neodmítá svatováclavskou tradici. S odvahou sobě vlastní ji naopak označil za kladný rys našich tisíciletých dějin. I tento nepatrný střípek z miléniové mozaiky potvrzuje zásadní a hluboký význam momentu, kdy se koncem dvacátých let 20. věku setkaly a nakrátko nenásilně spojily všechny linie naší nejnosnější tradice.

[1] Zemědělské noviny 1, 1945, č. 98, s. 2
[2] Kostnické jiskry 11, 1929, č. 9, s. 269
[3] Přítomnost 6, 1929, č. 41, 17.10.1929, s. 641-643
[4] Rudé právo 9, 1929, č. 265, 22.9.1929